27. září – 4. října. Španělsko. Madrid – El-Eskorial

Celý další den strávil Holmes v Ženevě a ve čtvrtek 27. září odletěl ranní linkou do Madridu. Jaké bylo jeho překvapení, když během vybalování v hotelovém pokoji naproti světoznámému muzeu „El Prado“ zapnul televizi a v posledních zprávách uslyšel informaci o teroristickém činu v parlamentu kantonu Zug. Nějaký člověk, převlečený do policejní uniformy, volně pronikl do budovy, kde probíhalo zasedání, a chladnokrevně zastřelil 11 členů parlamentu, 3 členy vlády a nakonec zabil i sebe. Ve zprávě se uvádělo, že „kamikadze“ byl v péči místní psychiatrie a měl nějaké výhrady k členům parlamentu. Znovu teroristický čin a znovu „šílenec“. A pokud ještě dodat počet obětí 11, tak s ohledem na vyprávění hraběte o jazyce životních okolností, který nechápe současná společnost, se mu ta novinka zdála symbolicky osudovou.

Téměř celý týden strávil Holmes v Madridu řešením záležitostí firmy, takže zřídkakdy otevíral „pikniky“ a zamýšlel se nad svou verzí, která se plnila novými detaily, ale zatím zůstavala nestabilní jako předtím. Už se chystal volat Watsonovi, když mu vedení firmy nabídlo, aby v pátek 5. října odletěl do Káhiry, kde se měla v průběhu dvou dní konat mezinárodní konference představitelů „Ernst & Young“ o nacionalizaci některých velkých soukromých firem. Tendence, kterou Holmes pozoroval za posledních deset let v prostředí velkých a středních firem, hovořila o tom, že pozice Mezinárodní internacionály ve světě sílí. Motivován zájmem setkat se na té konferenci s osobami, účastnícími se vypracovávání celosvětové strategie Internacionály, souhlasil s prodloužením služební cesty.

Měl k dispozici dva volné dny a aby si nějak zpestřil pracovní cestu, doprovázel ho pan Antonio Ugarte, spolupracovník španělské pobočky firmy, s nímž Holmes mnoho mluvil o občanské válce ve Španělsku. Antoniu mu nabídl návštěvu El Eskorial – tichého městečka, kde se v 16. století určitý čas nacházela oficiální rezidence španělských králů¹. Během těchto diskusí Holmes nastínil verzi, podle které byl výsledek událostí roku 1936 určen tím, že někdo, kontrolující řízení globálního historického procesu, chtěl vidět variantu rozvoje událostí alternativní té, která se odehrála v Rusku v roce 1917. A ačkoliv, jak říkají někteří historici, „historie podmiňovací způsob nezná“, přesto v reálné historii jsou síly, které si přejí vědět, jak funguje „podmiňovací způsob“ v praxi.

Podle svých názorů Antonio zjevně nepatřil ke stoupencům trockistů. Nadále choval ke generálu Frankovi velkou úctu za to, že nedovolil Hitlerovi vtáhnout Španělsko do druhé světové války. Pozorně naslouchaje verzi o příčinách občanské války, slíbil Holmesovi setkat se v El-Eskorialu se zajímavými lidmi, schopnými zodpovědět mnohé otázky o pozadí událostí 36. roku. Holmes s radostí souhlasil s návštěvou rezidence španělských králů, tím spíše, že taková příležitost se mu naskytla poprvé. El-Eskorial, rozprostírající se v krásném předměstí 50 km od Madridu, se celý topil v zeleni. Byl překrásný slunečný den a vzduch byl neobyčejně průzračný. Parková zóna a slavné náměstí před královským sídlem byly zaplněny turisty.

Holmes s Antoniem opustili auto a dlouho se motali úzkými uličkami starého města, až se po poledni ocitli v domě, kde se sešla nevelká společnost. Antonio představil Holmese majiteli domu— zavalitému muži s vlasy černými jako smůla jménem Pedro Collado. . Ten je uvedl do společenské místnosti, kde už byli dva hosté a živě něco probírali ve španělštině.

— Andrej Verov, — představil se nevysoký podsaditý čtyřicátník.

— Vy jste Rus? — z nějakého důvodu se zeptal Holmes.

— Ano, pane Holmesi, — odpověděl anglicky Verov, — ale už více než deset let žiji ve Španělsku.

— Paolo Riego, — přívětivě se usmál druhý host a dodal — Španěl, ale nějakou dobu jsem žil v Rusku. Když se Holmes podíval na stůl, za kterým probíhal rozhovor, nemohl uvěřit svým očím: ležely tam tři „pikniky“ a ještě kopie kalendářů z roku 1994 s nějakými podivnými kresbami z už známých novin „Čas zvratů“.

Hosté se dívali na Holmese takovým způsobem, jako by byli přesvědčeni, že obrázky s „pikniky“ jsou mu známy. Najednou ho napadlo, že hraje roli spojujícího článku v posouzení nějakého grandiozního a neznámého scénáře. Pán domu přinesl kávu, a hovor, přerušený příchodem nových hostů, pokračoval. Až nyní si Holmes všiml, že hosté probírají ne ruské „pikniky“, ale plán-schéma Madridu, který téměř po diagonále přetínala ohromná ruka ve tvaru klíče, zaklesnutého přímo do centrálního náměstí města. Poprosil Antonia, aby mu přeložil obsah diskuse, ale Andrej se omluvil, a začal objasňovat podstatu rozhovoru v dobré angličtině.

— Ty pikniky a doprovodné kresby, mi přivezl přítel loni z Ruska . Pověděl mi o metodách matričního řízení, které ještě nedávno ovládali žrecové Atlantidy. Metoda byla zjevně dostatečně efektivní, pokud se žrecům podařilo zformovat davově-“elitární“ stabilní společnost s ohledem na směnu pokolení.

Na vrcholu pyramidy byla rasa „pánů“, skládající se z téměř nesmrtelných démonických bytostí, a v jejím základu byla rasa otroků - napůl zvířat, napůl biorobotů. Dostat se z toho zamknutého infernálního kruhu k lidskosti bylo z horních i spodních vrstev pyramidy nemožné, a Atlantida přestala existovat jako slepá větev evoluce, vylučující možnost dalšího rozvoje lidstva.

— Jak se mohlo stát že, disponujíc tak mocnými metodami řízení, atlanťané nemohli ochránit svou civilizaci před smrtí, zvlášť poté, co davově-“elitární“ pyramida získala stabilitu? — zeptal se Holmes.

— Na to téma je mnoho různých teorií. Jedna z nich vychází z představ o rozdílnosti rolí v evoluci člověka pojmových kategorií a rodové paměti. Její stoupenci předpokládají, že v té daleké době lidé nebyli ještě schopni myslet pojmovými kategoriemi, a proto jejich osobní zkušenost byla získávána výhradně díky paměti. Vyššího stádia bylo dosaženo, když se podařilo osobní paměť předat v nějaké formě „paměti krve“ potomkům. Lidé vnímali činy předků s takovou jasností, s jakou si pamatovali podrobnosti vlastního života. Kult předků se vyvinul ve formě trochu podobné té, která existovala dlouhá tisíciletí v starověké Číně. Nicméně právě tato síla paměti vedla ve svém důsledku k destruktivnímu kultu osobnosti. Čím větší byla moc vlastníka v hierarchii, rostoucí od pokolení k pokolení automaticky, tím více ji chtěl použít. Pojmový aparát a kultura vzájemného chápání byly buďto nerozvinuté, nebo natolik zvrácené, že vyvarovat se zneužití dědičné-automatické moci bylo na jejich základě nemožné. A protože atlanťané mohli vykazovat magické působení na životní síly přírody, zneužití této moci vládci vyvolalo hrozné kataklyzma, což nakonec vedlo k zániku celého kontinentu.

Ale protože společnost v Atlantidě získala stabilitu, to znamená v určitém smyslu se stala bezproblémovou, pak v kultuře současné civilizace, usilující o stabilní stav a řešení svých problémů, ten faktor musel najít svou reflexi. A on skutečně našel svůj odraz, ale duální: v mytologii antického Řecka a v románu ruského spisovatele Ivana Antonoviče Jefremova „Hodina býka“. První reflexe, dobře známá na Západě, je lehká a světlá, jako paměť o ztraceném „zlatém věku“ biogenní civilizace. Podle této reflexe na vrcholu davovo-“elitární“ pyramidy – Olympu zasedají nesmrtelní bohové-démoni; v jejím základě jsou smrtelní lidé (otroci - „mluvící dobytek“, svobodní lidé - „bioroboti-zombie“ nebo bezmocní duchovně-psychologičtí invalidé). Vše vypadá dobře, ale výlučně pro ty, kdo se vidí jakou budoucí „olympijci“. Pro ty, kdo nedosáhli „olympijského standardu“ - je to bezperspektivní inferno, nekonečné kruhy pekla na Zemi, ačkoliv možná i probíhající v příjemném opojení. Pamatujete: „Pokud k pravdě svaté lidé cestu nedokáží najít – čest bláznovi, který uloží lidstvo do zlatého opojení“?

A nyní tento způsob života mnozí idealizují a chtějí se k němu vrátit, vybrali pro sebe místo v „olympijské“ elitě a zabývají se „duchovním kulturismem“, posilují sílu ducha a sílu vůle pomocí různých psychologických praktik.

Co se týká mě, ačkoliv tu doktrínu znám, neidealizuji takový obraz života. Nicméně ta teorie je zajímavá tím, že ukazuje, že jedinec má svobodu vůle. Jinými slovy, neviní Boha za ty problémy a katastrofy, které lidé, kteří se odklonili od pravdivé cesty a zneužívají své schopnosti, jsou schopni sami na sebe uvrhnout.

— Promiňte, pane Verove, že vás přerušuji, — skočil Andrejovi do řeči pozorně naslouchající majitel bytu, — ale, když je řeč o uchazečích o nové „olympijství“, právě jsem dočetl knihu Johna Colemana „Komise 300“. Mluví se v ní o nějaké mocné elitní skupině, nazývající sebe „Olympany“. Neuznávají státní hranice, kontrolují celý bankovní a pojišťovnický byznys ve světě, a mají odpovědnost jen před členy své skupiny. S ohledem na svůj stav a možnosti upřímně věří, že jsou rovni legendárním bohům Olympu. Možná jsou oni ta světová vláda, o které se tak mnoho píše v poslední době? V knize jsou u všech uvedena jména a dokonce jsou uvedeny názvy tajných spolků, ke kterým patří.

— Ne, Pedro, — namítl mu Andrej, — to je jen ohrada, kterou se izolovali od lidí skuteční majitelé projektu oživení mrtvoly Atlantidy. Vyjmenovaní bankéři a byznysmeni si jen myslí, že jsou novodobí „olympijci“, a ti, kdo reálně realizují globální řízení, ochotně tu iluzi podporují a podporují jejich ambice, sami zůstávajíc ve stínu. Obecně ke všem tajným spolkům se chovají jako ke svému, možná ne nejlepšímu, nástroji řízení, protože dobře vědí, že každé zasvěcení – přímé nebo nevědomé – jsou pouta, nakládaná na psychiku zasvěcených. Právě za tímto účelem systém zasvěcení vytvořili.

Ale chci pokračovat v analogii se starořeckou mytologií. Když bohové-démoni scházeli dolů k lidem, lidem se rodili hrdinové, kteří se časem měnili buď v démony, pozvedali se na Olymp, nebo v zombie-bioroboty. Pokud zkoumat mytologii antického Řecka z těchto pozic, osvobozených od stereotypů současné kultury, pak všechno vychází právě takto.

Druhá reflexe toho mýtu je na Západě prakticky neznámá – těžká a chmurná, jako surová vzpomínka na možné pohřbení lidstva pod smutným dědictvím Atlantidy v podmínkách technokratické civilizace, vyjádřená Jefremovem v „Hodině býka“. Jak vidíte, mravní hodnocení dvou variant reflexe jednoho a téhož mýtu v kultuře současného lidstva jsou vzájemně neslučitelná.

—Andreji, v čem je podstata samotného matričního řízení jako metody?

— Jako vždy, vše geniální je velmi prosté. Metoda se opírá o dobré znalosti psychiky jedince, jako informačního systému zabezpečení jeho činnosti. Ten systém se skládá z instinktů, získáváných od předků v roli svébytného informačního přídavku; zvyků, vypracovávaných v důsledku vlivu kultury na psychiku; intelektu, jako systému zpracování informací, postupujících z vnějšího a vnitřního světa, a intuice, jako svébytného informačního mostu ve vzájemně vloženém systému matric řízení, v konečném důsledku vedoucích k matrici Božího předurčení. V závislosti na tom, která z těch čtyřech složek v psychice dominuje, je možné mluvit o čtyřech typech struktury(sTroje) psychiky jedince: živočišném, zombie, démonickém a Lidském. Intelekt jako systém zpracování informací zásobuje vědomé a nevědomé úrovně psychiky a má jakoby dvě rychlosti zpracování informací: pro úroveň vědomí ta rychlost nepřekračuje 15-18 bitů za vteřinu (na tom je založena technologie kinofilmu, kdy jednotlivé střídající se obrázky při překročení mezní rychlosti působí v psychice jako plynulý děj), na nevědomých úrovních psychiky je miliardkrát rychlejší. Současná psychologie tvrdí, že informace ve vizuálních a zvukových obrazech postupuje do nevědomých úrovní psychiky bez účasti vědomí, a potom, ve výsledku verbalizace, to jest přidání obrazům určité lexiky, se stává dostupnou vědomí. Přitom je nutné rozlišovat objektivní matrici bytí, která v religiózní lexice má název Boží záměr nebo Boží předurčení, a subjektivní matrice, vytvářené lidmi na základě jejich smyslu pro míru, které představují určité výseky-kopie („otisky“), sňaté z objektivní matrice bytí. Odsud matrice-výsek(kopie) – je koncepce řízení v obrazech, a koncepce – je matrice-kopie řízení vyjádřená lexikálně. Zvenku vypadá vše prostě: vytvoř systém obrazů, odpovídající tvému smyslu míry a z toho vyplývajícím cílům řízení; přidej těm obrazům nutná slova a vědomí samo bude spojovat obrazy s adekvátní lexikou. Ve výsledku budou konány konkrétní skutky bez jakéhokoliv úsilí z tvé strany. A jakto, že to vše funguje? Proto, že davově-“elitární“ společnost žije podle pojmů, a zamýšlet se jak se pojmy formují a nakolik odpovídají objektivní realitě, není v davově-“elitární“ společnosti zvykem. Pojem se rodí v procesu spojení obrazu a jemu adekvátní (nebo neadekvátní) lexiky (slova). Dokud je lexika adekvátní obrazům – společnost žije a rozvíjí se na základě pojmů; pokud není adekvátní – společnost upadá do krize, která končí buď katastrofou, nebo přehodnocením pojmů a zajištěním adekvátnosti lexiky a obrazů. Tak probíhá proces formování pojmového a terminologického aparátu v každé kultuře. Ale každá kultura je nejen ohraničená, — vždy je i druhotná ve vztahu ke koncepci řízení. Z toho vyplývá, že pojmový a terminologický aparát, o který se ve své činnosti opírá společnost, je základem bezstrukturního řízení společnosti v rámci (řečišti) konkrétní koncepce.

V davově-“elitární“ společnosti jde vše více či méně „dobře“, a chování davu, včetně jeho „elitární“ části, je plně předvídatelné, dokud se ve společnosti neobjeví alternativní koncepce řízení. Symbolika a obrazy, a, následně – i matrice, jejíž základ představují, zůstávají původními, ale nový terminologický aparát, zamykaje předchozí matrici na lexiku nové koncepce, začíná formovat nové pojmy. Jednoduše řečeno, řízení na základě matričních metod je dostatečně efektivní do té doby, než se objeví jiný subjekt s jiným smyslem míry, jinak určující cíle řízení, které mohou vejít v antagonizmus s cíly řízení prvního subjektu. V tom je slabina metody, protože chování davu se stává nepředvídatelným a nastupuje období konceptuální nejistoty (neurčitosti). Vyvstává otázka, řízení podle jaké subjektivní matrice bude efektivnější v období konceptuální neurčitosti? Odpověď je očividná: po té, která více odpovídá objektivní matrici bytí – matrici Božího předurčení.

Nemohu říct, že jsem z vysvětlení mého hosta z Ruska vše pochopil, ale když 11. září začaly události v Americe, maně jsem si vzpoměl na „pikniky“ a hned jsem obrátil pozornost na čas 8:45. Vzpomněl jsem si na objasnění z minulého roku, proběhly nějaké samostatné asociace spojené s některými obrázky třetího pikniku, a najednou 12. září noviny „El Pais“ publikovaly tento zvláštní plán Madridu s klíčem. Vidíte, pane Holmesi, opici na třetím „pikniku“, možná je to jen náhoda, ale víte přece: anglicky se klíč řekne „wrench“; francouzský klíč - „monkey wrench“. Kromě toho, „wrench“ - je překrucování (textů, pravdy). Krátce, na plánu Madridu je svého druhu „opičí pracka“. Do vašeho příchodu jsme probírali otázku, zda publikace toho plánu není varováním o připravovaném teroristickém útoku v Madridu.

— Vše, co jste Andreji řekl, je velmi zajímavé. A kdo podle vás by mohl organizovat teroristické útoky v Madridu? Baskičtí separatisté²? Nebo nějaká jediná mezinárodní teroristická organizace, která už provedla své akce ve Spojených státech?

— Máte na mysli naše trockisty, Holmesi? — vstoupil do rozhovoru Paolo. Ale oni ve Španělsku dávno nebyli aktivní, ačkoliv soudě podle okolností, v naší zemi i v Evropě celkově jejich pozice sílí a mně se zdá, že jim není takových kroků třeba. Socialistická internacionála i bez takových akcí sjednocuje Evropu a EU. Dnes jsou prakticky ve všech zemích Evropy u moci socialisté.

— Co myslíte, Paolo, mají trockisté blíže k socialistům nebo ke komunistům? — zeptal se Holmes.

— V stranických masách ten rozdíl nechápou, ale věrchuška trockistů je bezpochyby blíže k socialistům a pro ně permanentní socialistická revoluce není nějaká abstraktní myšlenka, ale realita, s kterou chtějí přinutit počítat celý svět. Nicméně je třeba mít na paměti, že od druhé poloviny minulého století trockisté, udržujíc věrnost myšlenkám permanentní socialistické revoluce, podstatně změnili taktiku boje. Testujíce nové metody na japonských „rudých armádách“ a italských „rudých brigádách“ v podmínkách Východu a Západu, rozhodli se, že je možné přistoupit ke globalizaci procesu permanentní revoluce. Ale aby ten proces běžel sám od sebe, bez zvláštních úsilí z jejich strany, bylo nutné překonat jednu překážku, jejímž nositelem byl sám Trocký, jakkoliv to může působit podivně.

— A co je to za překážku? — zeptal se Andrej.

— Víte o závěti Trockého? Položil Paolo otázku přítomným.

— Ne, — odpověděl Holmes. — Ona skutečně existuje?

— S jistotou to říct nemohu, v tom smyslu, že nikdo neviděl její originál. Přesto ten dokument koluje a jeho duch a styl velmi odpovídají chvástavému stylu Trockého prezentace, nemluvě o tom, že vyjadřuje trockistické ideje. Pokud nejste proti, můžu vás seznámit s jeho textem.

— Velmi zajímavé, — zareagoval Holmes.

Paolo se pohrabal ve svých papírech, vyndal potřebnou stránku a nahlas začal číst:

Posluchači nějakou dobu mlčeli, zjevně v očekávání nějakých Paolových komentářů.

Je k němu nevelký dodatek, datovaný třetího března 1940, — pokračoval Paolo, — týká se této fráze: „Má víra v komunistickou budoucnost lidstva je dnes neméně horoucí, ale pevnější, než v době mého mládí.“ a zní takto: „Tu víru v člověka, v budoucnost nemůže dát žádné náboženství.“

Je známo, že Trocký zemřel v mexické nemocnici 21. srpna 1940 poté, co mu Mercader 19. srpna alpským cepínem prorazil lebku. Ale skoro tři měsíce do té vraždy a tři měsíce po napsání závěti, 24.5.1940 ve 3 hodiny ráno byl na Trockého spáchán atentát skupinou, skládající se z 22 lidí, kterou vedl tehdy ještě nikomu neznámý umělec David Alfonso Siqueiros. Operace měla kódový název „Kachna“. Tehdy Trocký vyvázl. Dodnes se má za to, že vraždu organizoval hlavní nepřítel Trockého – Stalin, ale vnější atributy organizace těch dvou atentátů mluví o tom, že Stalina někdo určil organizátorem té v mnohých aspektech rituální akce.

— A kdo je podle vás zákazník? — zeptal se Holmes.

— Podle mého názoru je zákazníka možné určit podle vnějších příznaků zločinu. Budete zřejmě souhlasit, že alpský cepín není nejvhodnější vražedná zbraň: je složitý na transport, zasadit s ním přesný úder bez tréninku je také velmi problematické; obyčejné kladivo by bylo mnohem vhodnější. Mimochodem, nevhodně zvolená zbraň prodloužila Trockého utrpení, zemřel teprve třetí den. A přesto někdo trval na cepínu. Proto je třeba se na ten předmět dívat jako na pozdrav ze švýcarských Alp. No a skupina 22 teroristů pro zasvěcené v takové oblasti musí vyvolat asociace buďto s fotbalisty, nebo s egyptskými hierofanty.

— Vysvětlete prosím, Paolo, kdo jsou to hierofanté? — zeptal se majitel bytu.

— Podívejte se sem (Paolo otevřel první „piknik“). Vidíte na jeho vrchním obrázku čtyři řady egyptských figurek. V každé z nich je rovnou pět postav. A nad nimi ještě dvě podobné figurky ovládají pár býků. Býk ve starověkém Egyptě je symbolem boha Amona-Ra. Významem je to symbolické zobrazení systému řízení davově-“elitární“ společnosti civilizace starověkého Egypta. V doslovném smyslu hierofanti „orali“ Amonem-Ra, představujíce to masám jako boží vůli. Pokud jste četli román Boleslava Pruse „Faraon“, musíte obrátit pozornost na to, jak tam žreci využili pro své zištné cíle kult boha slunce. Klíčovou scénou románu je epizoda rozvášněného davu, který hierofanti sami vybudili tak, aby vášně vyvrcholily chvíli před jimi vypočítaným zatměním slunce. Dav se nechtěl podřídit a tehdy mu hierofanti slíbili „uhasit slunce“. Když vášně byly vybičovány do maxima, slunce začalo „hasnout“ a dav v hrůze padl na kolena před chrámem, protože uvěřil, že hierofanti mají moc nad sluncem, což znamená – i nad veškerým životem na zemi. Poté, co se dav podřídil, bylo možné jeho energii směrovat libovolným směrem.

Slovo „hierofant“ znamená znající budoucnost, čtoucí osud, tj. matrice-scénáře možného vývoje událostí. Vytvářeli dvě skupiny po 11 vyšších žrecích s hlavním hierarchou ve čele každé skupiny, tedy formace 2 x (10 + 1). Jedna formace měla za domovinu severní, druhá jižní část starověkého Egypta⁴. Existuje názor, že právě oni se první dostali k pochopení jevu globální konceptuální moci – nejvyšší úrovně hierarchie moci ve společnosti. Je to moc určitých myšlenek, o kterých hovořil Andrej, a lidí, kteří mají moc nad těmito idejemi.

Některé myšlenky žijí mnohem déle než lidé, proto konceptuální moc jednoduše nemohla nebýt autokratická ve své podstatě; v tom smyslu je vně jakýchkoli demokratických volebních procedur, je však přesto na vrcholu davově-„elitární“ pyramidy. Na ten vrchol se není možné dostat s využitím demokratických procedur, ale je možné se tam dostat při přání a při vůli, protože celá pyramida je postavena na velmi prostém principu: každý v míře svého chápání pracuje na sebe, a v míře nechápání na toho, kdo chápe více. Pro současnou davově-“elitární“ demokratickou společnost jsou příznačné jen tři druhy moci: zákonodárná, výkonná a soudní – konceptuální moc jednoduše neexistuje. Ale pokud někdo v davu něco neví a nechápe, neznamená to, že to neexistuje nebo přestane existovat. A aby se dav nezabýval hledáním pro něj neexistující konceptuální moci, sama konceptuální moc vymyslela vhodnou formu svého skrytí: nejvyšší moc ve společnosti patří lidem. Vymyslet větší cynismus je těžké, protože lidé je „souhrnné jméno“, nikoliv podstatné jméno, a jakákoliv moc realizovaná lidmi nakonec vždy nese personifikovaný charakter.

Nenapadlo vás mimochodem někdy, na počest koho bylo pojmenováno naše španělské město Algeciras? — „Al“ - je prvek arabského jazyka, pozůstatek období arabské nadvlády ve Španělsku, a Geci-Ra (Chesi – Ra) je jméno jednoho z hierofantů, hlavy jedné desítky žreců starověkého Egypta doby faraona Džosera. Daň paměti hierofantům antiky, jejichž konceptuální moc funguje i v naší době, platíme i my. Promiňte, mírně jsem se nechal unést, pojďme se vrátit k Trockému a trockistům.

Všimli jste si jedné z posledních vět závěti: „Zemřu proletářským revolucionářem, marxistou, dialektickým materialistou a, z toho vyplývaje, ateistou.“ V tomto materialistickém ateismu vystaveném na odiv byla dle mého také příčina Trockého smrti. K polovině 20. století móda materialistického ateismu nejen, že začala mizet, ale i vyvolávala nevoli v prostých lidech. Proto byl Trocký bezperspektivní pro zajištění masové podpory, a konceptuální moc během celého globálního historického procesu řídila masy, využívajíc ve svých cílech kývání pomyslného kyvadla od materialismu k idealismu a zpět. Masy si takového kývání nevšimly proto, že jejich historická paměť nesahá za hranice dvoutýdenní minulosti a hierofanté, chápajíce jeho podstatu, to využívali pro podporu stability procesu řízení podle davově-“elitární“ koncepce.

Hlavní, co vnášeli do tohoto procesu a co jim dovolovalo udržet se tak dlouho na vrcholu pyramidy, byla podpora ateismu v populaci v libovolné jeho formě (idealistický ateismus, materialistický ateismus). Monopol na vědění byl zabezpečován hloubkou chápání objektivních procesů v Přírodě a společnosti, a oni se postarali, aby se společnost nezatěžovala věděním, dávajíce přednost udržování společnosti v nevědomosti a nepozorovanému směřování společnosti k té či oné volbě, která ale pokaždé produkovala vůdce, kteří byli jimi kontrolováni.

Tento monopol se jim dařilo udržovat do té doby, dokud periody výkyvů kyvadla pokrývaly život mnoha generací, to jest počítaly se staletími. Ve dvacátem století se zjevně začaly počítat desetiletími a perioda frekvence kyvadla se dostala do rozmezí aktivní činnosti jednoho pokolení. Ta okolnost ihned zvýšila pravděpodobnost toho, že se mezi těmi, koho hierofanté považují za pitomce z davu, objeví lidé, schopní nejen obrátit pozornost na ten objektivní jev, ale i zkoumat ho a pochopit. Koncepce, alternativní davově-“elitární“, se objevila jako přirozeně předurčený důsledek tohoto objektivního procesu.

— A proč se nemohla objevit jiná davově-“elitární“ koncepce? — znova položil otázku Pedro Collado.

— Máte pravdu, můj příteli, — pokračoval svůj výklad Paolo. — V tu dobu se nutně muselo objevit množství variant koncepcí davo-“elitarismu“, pretendující na status novinky. A ony se skutečně objevily. Sdělovací prostředky je začínaly propagovat, dobře chápaje, že „...dav přivykl bezmyšlenkovitě se za novinkami hnát ...“⁵. Ale, doufám, že už chápete – libovolná forma davo-“elitarismu“, i ta nejexotičtější, byla ihned vepsána do existujícího scénáře globální konceptuální mocí, protože ta měla k tomu okamžiku největší praktickou zkušenost řízení. Období existence dvou alternativních koncepcí Andrej správně nazval obdobím konceptuální neurčitosti. A to je velmi nebezpečné období, protože může být doprovázeno katastrofami různé úrovně. Ale hlavní cíl hierofantů přitom zůstává neměnný: zabezpečit stabilitu davově-“elitární“ pyramidy za libovolných podmínek.

Geopolitická hodnocení dění ve světě ukázala, že od druhé poloviny dvacátého století byly ty podmínky více příznivé pro idealistický ateismus. Jinými slovy, vše nutné pro úspěšné rozšíření trockismu, očištěného od materialistického ateismu, v kterém zabředl Trocký, už tou dobou bylo jak na Západě, tak na Východě. Zvláště vhodné podmínky pro rozšíření trockismu, opírajícího se o idealistický ateismus, vznikly v islámském světě.

Španělsko je zde zajímavé tím, že ve své době už prožilo setkání idealistického ateismu islámu s idealistickým ateismem křesťanství. Zdá se mi, že takzvané „arabské teroristy“ trockisté, kteří byli schopni během historie nejedenkrát změnit svou tvář, od té doby používají pro realizaci myšlenek permanentní revoluce⁶. Vždyť není tajemstvím, že spolu s Araby ze Španělska v roce 1492 vyhnali i židy⁷, kteří pod rouškou formálně arabské a z vnějšího pohledu muslimské moci dovedli lichvou a úroky španělský národ do národně-osvobozeneckého boje. Pokud by ve Španělsku skutečně vládl islám, židovská lichva by tam neměla místo: Korán zakazuje lichvu a půjčování čehokoliv na úrok v jakékoli, i skryté, formě, a také účast na podobných operacích v jakékoli roli. A Španělsko mohlo dodnes být muslimským státem, pokud by Arabové sami neodstoupili od mravně-etických norem, které jim byly předány skrz Mohameda, a které ve své podstatě jsou identické s normami, které učil Kristus.

Začíná být jasné, že i taliban v Afghánistánu, i socialismus Muammara Kaddáfí, i islámská republika v Íránu jsou jen formami historicky zformovaného islámu, který při veškeré pestrosti svých forem obsahem nevybočuje z mantinelů idealistického ateismu a lehce je vpisován do procesu permanentní socialistické revoluce. Jak vidíte, Čtvrtá Socialistická Internacionála je na pochodu.

Mezi přítomnými na nějakou dobu zavládlo mlčení. Každý zpracovával vyřčené myšlenky.

— Tři „rébusy“ z Ruska už znám, — narušil mlčení Holmes. — A co znamenají ty dva kalendáře z týdeníku „Doba zvratů“ za rok 1994?

— Předpokládáme, že je to určité prodloužení třetího pikniku, — začal svůj komentář Andrej. — podívejte se sem, — přisunul „Post historický piknik“ a ukázal prstem do pravého spodního rohu třetího rébusu, — vidíte těch sedm ptáků a šipku-ukazatel směru jejich letu? Pokud tu šipku přidat k sedmi ptákům, dává to dohromady osm. A nyní se podívejte na kalendář s hvězdou, padající do černé vody. Na nebi je měsíc, hvězdy, na moři – měsíční cestička, a na břehu světlo jako ve dne. Muž, sedící na lavičce, krmí ptáky. Kolik jich je? Osm. Stejně jako na třetím „pikniku“. Při pozornějším pohledu vyjde najevo, že čtyři už dosedli a pátý už už sedá na zem. Kolik letadel tragicky „dosedlo“ v USA? - čtyři! A nyní se podívejte na hvězdy na nebi: jsou pěti, šesti a sedmicípé. A na zemi a na vodě – jen sedmicípé. Sedmicípá hvězda je symbol súfismu. Dvě palmy na obrázcích prvního a druhého „pikniku“ také patří k súfijským symbolům. Skrz ty symboly prosvítá spojení pikniků s kalendáři. Přičemž jedna sedmicípá hvězda se s úlomky a hořícím ohonem už zaryla do země, druhá padá do vody a třetí je v otevřené aktovce podivného člověka na lavičcce. Podle mého je ilustrace toho kalendáře druhem informování o katastrofách, které už se odehrály a o těch, které se teprve odehrají. Protože neštěstí, která se odehrála, měla spojení s letadly, obrázek upozorňuje na nějakou leteckou katastrofu poblíž turistického města: o tom hovoří nábřeží a lavička, na které sedí podivný subjekt. Určit termín možné havárie je poměrně složité, i když... pokud aplikujeme stejný princip, měsíc útoku v New Yorku a Washingtonu je ukázán počtem hvězd na nebi – je jich devět. Devátý měsíc je září, ve kterém došlo k útokům v USA. Den je možné uvidět v kalendáři: 11. září spadá do intervalu šířky ohrady nábřeží, kam kromě „černého úterý“ spadá i 18 a 25. září, a také 3., 10., 17., 24. a 31. října. Dnes je třetího října. Pokud se dnes nic nestane, předpokládanou katastrofu lze očekávat v další uvedené dny října.

— A rok? Jsou zde nějaké příznaky, podle kterých lze určit rok katastrof? — Zeptal se Holmes.

— Rok je v takových kolážích zakódován podle principu: chceš něco schovat, polož to na nejviditelnější místo. Nejviditelnější místo kalendáře je velmi specifické gesto postavy, sedící na lavičce. U nás v Rusku tím gestem ukazují číslo 21 – oko; na Západě – číslo 3, ale pokud sečíst sumu cifer, oboje se rovná 3. První rok nového tisíletí je roven bez nul také 21 – oko. Kalendář na rok 1994 byl publikován v „Hodině zvratů“ č. 201, což také dává sumu cifer 3. A nakonec, obraťte pozornost na levé oko člověka, krmícího ptáky, který (a přesněji jeho oko) přesně hledí na 21. „průsvit“⁸ (při počítání zleva doprava) ohrady vycházkového nábřeží se započítáním „průsvitu“, zacloněného mužem. Jistě, při zdravém skepticismu se podobná objasnění mohou zdát plodem bujné fantazie člověka, schopného vidět v libovolné obrázku vše, co si přeje najít. Ale... není s těmi novinami „Doba zvratů“ příliš mnoho náhod?

— Já bych například za den možné katastrofy určil 4. října. — Najednou prohlásil Pedro.

— Proč, — zeptal se Andrej.

— Vy jste určil říjen – měsíc možných katastrof, jako největší kulatý objekt ve srovnání s devíti hvězdami na nočním nebi. Ale na kresbě jsou i další kulaté objekty, cca 30x menší než měsíc – dekorativní koule na ohradě vycházkového nábřeží. Jsou přesně čtyři. Pokud se rok katastrofy opakuje, jak jste ukázal, v různých variantách čtyřikrát, pak den, který můžeme určit skrz světlo v okně, se také opakuje na kresbě čtyřikrát: čtyři světla na parníku, čtyři okna na mole, čtyři okna v domě na kopečku a čtyři okna buďto kostela nebo observatoře.

— To je také jedná z možných verzí, — souhlasil Andrej. — Počkáme, uvidíme. Ačkoliv konstrukce kolem kostela-observatoře více připomíná kosmodrom, než teleskop.

— Andreji, — obrátil se k vypravěči Holmes, — a co může znamenat podivná kresba kalendáře za rok 1994, publikovaná v posledním čísle novin „Doba zvratů“ za rok 1993: na horizontu táhne kůň vůz doleva, a vepředu veze herka Santa Klause doprava a hlava koně je také otočena doprava, a jeho chvost a plnovous Santy jsou jeden celek. Pravděpodobně je možné ji okomentovat jen na základě specifické symboliky kultury Ruska?

— Pokoušeli jsme se nějak tu kresbu interpretovat, — po chvilce váhání se ozval Andrej. — V úvodním období zavádění sovětské moci byl v porevolučním chaosem zmítaném Rusku velmi populární básník-symbolik Majakovský. V jedném z jeho poém, s názvem „levý pochod“, jsou slova: „Herku historie popoženem. Levou! Kdo tam jde pravou? Levou! Levou!“ - něco v tom smyslu, přesně si nepamatuji. Všimnětě si koně na horizontu: hýbe se doleva, ale nakračuje pravou, a ta herka vepředu jde doprava, ale nakračuje levou. Je pro mě těžké vysvětlit asociace, které vyvolává ilustrace toho kalendáře, ale podle mě představuje celkem přesnou symboliku dvou period rozvoje Ruska do perestrojky a po ní: do perestrojky vedení SSSR, zvláště v době Stalina, deklarovalo marxistická hesla a pohyb nalevo, ale hýbalo zemí dopředu pravými metodami; po srpnovém puči 1991 byl navenek deklarován pohyb doprava, ale realizován levými, čistě trockistickými metodami: tak najednou okrást celou pracující vrstvu jedné z nejbohatších velmocí světa (zbavit je úspor, oklamat privatizací) bylo možné jen pod geniálním vedením trockistů, vždy deklarujících jedno, ale dělajících naprostý opak. Vzniká dojem, že v srpnu 1991, přesně 51 let po vraždě, Trocký ožil a pokusil se dokončit to, co mu zabránil udělat Stalin. Pro nikoho není dnes tajemství, že reformy začaly rehabilitací trockistů, a začaly je děti a vnuci zabitých i nedobitých trockistů. Na toto podivné jubileum (51 let) poukazuje i jubilejní pořadové číslo vydání č. 51(200) z 29 prosince 1993: suma cifer čísla 29 je 11, a čísla 1993 – 22, což svou číselnou mírou také souvisí s hierofanty.

Holmes vzal vydání a začal ho pečlivě studovat; obrátil a prozkoumal zadní stranu. Udeřilo ho do očí číslo nějaké firmy BCL – 311-1488. Pro sebe si poznamenal, že kombinace čísel odpovídá celkovému pořadovému číslu č. 151 (880) týdeníku „Doba zvratů“ z 14. října 1997. Potom obrátil pozornost na slovo „hrábě“ (tak se nazývala krátká humorná povídka) a poprosil Andreje přeložit ji do angličtiny a teprve poté se vrátil k obrázkům „pikniků“.

— Pane Verove, vy jste mluvil o „ptácích“ třetího „pikniku“, jako o letadlech kamikadze? — položil otázku Andrejovi. — Jaké máte osnovy pro takový výklad pernaté symboliky, kromě toho samozřejmě, že letadla také létají?

— Dobrá, pane Holmesi, — pokračoval Andrej. — Pokusím se vyložit svou verzi rozklíčování třetího rébusu, s ohledem na mé chápání metod matričního řízení, o kterých jsem už mluvil. Nezajímá mě osobnost autora kreseb a technologie jejich vytvoření. Vnímám všechny tři „pikniky“ jako matrice-scénáře možných událostí v Rusku i ve světě, přičemž pravděpodobnost jejich realizace je určena ani ne tak množinou symbolů, které obsahují, jako stavem mysli všech lidí v současné společnosti. Jsem člověkem upřímně věřícím bezprostředně Bohu a žiji ve stálém úsilí vejít v dialog s Všedržitelem, který jediný ve vesmíru se nemýlí za žádných okolností. Pojem morálky-etiky pro mě není relativní, jak se to často pokouší dokázat společnosti aktivisté kultury, ale obsahově konkrétní, to znamená, mám za to, že spravedlivost je absolutní a jediná pro všechny – i pro Boha, i pro lidi – jen s tím rozdílem, že Bůh určil morální „standardy“, nazývané spravedlivostí (čestností, mravností, …), pro Sebe Sám, a pro lidi jsou tato kritéria ideálem, o který musí usilovat za všech životních okolností. Odtud plyne i můj vztah ke všem událostem, včetně tragických: v současné společnosti se vše odehrává nejlepším možným způsobem s ohledem na tu objektivní a zdaleka ne pravou mravnost, která reálně převládá v daný okamžik ve společnosti. To znamená, že všechno by mohlo být značně horší nebo lepší, v závislosti na tom, nakolik je reálná mravnost lidí daleko nebo blízko ideálům mravnosti, předepsané Všemohoucím pro všechny.

Jaké byly myšlenky subjektu, vytvářejícího tento rébus, jaké reálné mravnosti byl stoupencem, — to jsou jeho problémy, a on za ně nese odpovědnost před Bohem. Poněkud důležitejší jsou reakce těch lidí, u nichž nevědomé úrovně psychiky ty obrázky absorbovaly. Přitom mám samozřejmě na mysli reakci vědomou, osmyslenou, to znamená z větší části vyjádřenou určitou lexikou. A nyní si zkusme představit, že ty obrázky prošly jako vizuální obrazy před očima půl milionů občanů Petrohradu a Leningradu. Co myslíte, za dva roky, které oddělují první a třetí „piknik“, jen samotná změna názvu města něco změnila v psychice jeho obyvatel, v jejich vztahu k dění v hlavním městě, v zemi a ve světě obecně? Já myslím že ano, změnila, ačkoliv většina se nad těmi změnami vůbec nezamýšlí.

A nyní, co vidíme na obrázcích „Post historického pikniku“? Především dva hlavní symboly Ruska: Spasskou věž Kremlu a vršek chrámu Vasilije Blaženého, to znamená symboly světské a duchovní moci. Zprava na ně letí „ptáci“, přičemž směr jejich letu, ukázaný šipkou, nenechává na pochybách. O délce dne – 7.52, odpovídající 20. lednu moskevské šířky, už mluvit nebudu, protože jak jsem pochopil, vy Holmesi už o tom víte.

— Ano, o tom jsme hovořili s mým přítelem Watsonem v Londýně 22. září v den mého odletu do Curychu. Navíc, v Lichtenštejnsku, ve vile ve Vaduzu, mi jeden z vašich krajanů dokonce ukázal na „heslo historie“ na zubech postavy se sekerou, načež jsem pochopil, proč teroristické útoky v New Yorku a Washingtonu proběhly právě 11. září, v den „useknutí hlavy Jana Křtitele“. Ale zůstalo pro mě záhadou, proč se „ptáci“ asociují s letadly?

— Ten, kdo vás upozornil na „heslo historie“ – sekeru, podle které skutečně je možné pochopit příčiny tragédie Jana Křtitele (kterou on sám vyprovokoval), zjevně neví, že ta tvář je poměrně velmi podobná karikatuře portrétu posledního ministra obrany SSSR, maršála Šapošnikova.

— Nakolik je mi známo, posledním ministrem obrany SSSR, který se přidal k GKČP v srpnu 1991, byl maršál Jazov — přerušil Paolo.

— Máte pravdu Paolo. Skutečně posledním ministrem obrany do puče byl maršál Jazov, ale hned po puči Gorbačov, vrátivší se z Forosu, jmenoval generála vzdušných sil Šapošnikova posledním ministrem obrany SSSR, načež ho povýšil na maršála. Proto roli nemyslící sekery, rubající věže⁹ v Moskvě nebo v New Yorku (v závislosti na tom, v jakém směru začne pracovat matrice řízení událostmi), muselo hrát vojenské letectvo. V roce 1992 tento kariérista a leštič klik likvidoval ozbrojené síly Sovětského svazu, které dokonce po rozpadu velmoci zůstávaly jednotnými a proto představovaly v očích mnohých velké nebezpečí jak pro Západ, tak i pro věc rozčlenění SSSR a Ruska. A kdo ví, za jiných okolností mohl tento maršál od letectva nadělat ještě mnoho škody. A pokud by se na jeho místě ocitl jiný člověk, který by uchoval jednotu ozbrojených sil, mohl by zachránit i jednotu státu, dát historii jiný směr...

Pokračujme. Když jsem mluvil o metodách matričního řízení, které mi vysvětloval můj přítel z Ruska, říkal jsem, že všechny symboly a obrazy matrice zůstávají předchozími, ale při objevení se jiného pojmového aparátu, zformovaného alternativní koncepcí řízení, všechno zlo naplánované matricí-scénářem se může realizovat, ale... ve vztahu k těm, kdo ho plánoval.

— Podle vás, Andreji, Bůh není schopen očistit od zla navzájem se konfrontující matrice? — zeptal se Paolo.

V činnosti vzájemně vložených matric se vždy projevuje to, co se v Rusku nazývá Božím zámyslem. Složitejší je pochopit, jak se to děje. Každá matrice se naplňuje myšlenkami lidí, které se skládají z obrazů a jejich osobní energetiky. Myšlenky bývají zlé (zvrácené) nebo spravedlivé (pravé), a jak už jsme hovořili dříve, jsou vyjádřením smyslu míry jedince; zvrácené myšlenky se často oblékají do správných slov, ale díky tomu se správnými nestanou. Americká vláda, když chtěla potrestat Irák a Jugoslávii, vyjadřovala své úmysly slovy o milosrdenství. Teroristé-kamikadze, kteří chtěli potrestat Ameriku, odívali své úmysly do slov o spravedlivém trestu. Dnes Amerika, usilujíc o potrestání teroristů-kamikadze, provádí protiteroristickou operaci proti Afghánistánu s kódovým názvem „Neohraničená spravedlnost“, ačkoliv podle jejich vlastních oznámení, 15 z 19 teroristů byli poddanými království Saudské arábie. Slova – spravedlnost, trest, milosrdenství – jsou přijímána jako vyjádření dobra a spravedlivosti. Proto se dobro jakýchkoli myšlenek projevuje ne ve slovech, ale ve skutcích. „Bůh není bohem rozvratu, ale míru“, — toto evangelické rčení mluví o tom, že Bůh nemá k nesprávnostem lidí žádný vztah; On by chtěl, aby mezi lidmi vládlo dobro. Ale Bůh dal člověku svobodu volby a možnost získat svobodu vůle, a to znamená, že člověk (pokud je skutečně člověkem) musí sám odstranit zlo ze vztahů mezi lidmi. Proto Všemohoucí může podporovat vykořenění zla jen jedním způsobem: nepřekážet jedněm nespravedlivým likvidovat jiné nespravedlivé, aby ti nepřekáželi a udělali místo spravedlivým.

— Vy, Andreji, celou dobu mluvíte o alternativní koncepci řízení, ale mlčíte o té koncepci, která dnes dominuje ve společnosti; nebo jsem vás pochopil nesprávně?

— Předpokládal jsem, pane Holmesi, že existující koncepci nemá smysl probírat, protože my všichni v ní žijeme, minimálně na Západě, a proto ji nepřijímáme jako koncepci řízení přibližně tak, jako dítě nechápe, co je to vzduch, který dýchá. Pro mě nyní dominující koncepce, je Bible a kultura, kterou Bible rodí s jejím pojmovým a terminologickým aparátem. Dnes ta kultura prakticky dominuje na Zemi prostřednictvím jí zrozených technologií, nezávisle na tom, jaký k nim mají vztah ostatní kultury. Rádio, televize, automobil, letadlo, raketa, moderní loď, nemluvě už o různé spotřební elektronice a technice, vše je to zrozeno z biblické kultury, jejímž vývěsním štítem slouží historicky zformované křesťanství. Arabský svět s islámem, Japonsko se šintoismem, Čína s konfuciánstvím nebo Indie s hinduismem mohou jakkoliv vystupovat proti kultuře Západu, ale už se neobejdou bez jejích technokratických atributů, jejichž přijetím rozmývají svou kulturu skrz přijetí společností na nevědomých úrovních psychiky obrazů všech technických „hraček“ Západu, nemluvě už o technologiích jejich výroby, které se snaží získat. Zda to chtějí či ne, nemá význam, proces jde jedním směrem. Ptáte se, jak to? Copak všechny ostatní kultury nemají obranu proti biblické kultuře? Odpovím naprosto jednoznačně – ne! A to proto, že nehledě na všechny odlišné vnější atributy (často velmi exotické), mají jedno společné, co je sjednocuje – davo-“elitarismus“. Je možné nekonečně probírat hodnoty a nedostatky davo-“elitarismu“ křesťanského, židovského, islámského, šintoistického, hinduistického, konfuciánského, a také marxistického či scientologického – stejně nakonec davo-“elitarismus“ zůstane davo-“elitarismem“ do té doby, dokud se neobjeví alternativa. Nicméně ta alternativa musí být ne ve snech o ideálech života lidí na Zemi (těch bylo ve všech kulturách vždy dost a nacházelo to reflexi v legendách, pohádkách, písních, baladách), ale především v jasném systému pohledů na všechny strany života davově-“elitární“ společnosti, vyjádřeném v konkrétním pojmovém aparátu a lexice.

— A podle vás ta alternativa už existuje? — zeptal se Holmes.

— Ano, už existuje v Rusku, a její symbol můžete vidět v obrázcích třetího „pikniku“.

— To smějící se dítě ve vaničce na koupání?

— Naprosto správně, pane Holmesi. A proto se vousatý Marx v hrůze drží za hlavu. Ona existuje už deset let a nazývá se Koncepce společné bezpečnosti – zkratka KOBa, – takový byl pseudonym Stalina v první roky jeho revoluční činnosti. Jeden francouzský novinář poznamenal, že „Stalin neodešel do minulosti, ale rozpustil se v naší budoucnosti“¹⁰; dnes je možné říct, že už vykrystalizoval, ale zatím ne v konkrétní osobě. Ačkoliv... může se objevit i osoba, o které bude možné říct, že byla přizvána matricí koncepce; může to být i více osob. Vždyť Stalin marxistická hesla jen pronášel, ale v praxi řídil zemi v souladu s nějakým účelem. A ta účelnost byla zároveň koncepcí řízení – v obrazech, to jest matricí, na jejímž základě konal Stalin. Tehdy ta matrice nebyla vyřčena v nějaké konkrétní lexice, ale odpovídající kulturu i tak porodila. Když v minulém roce přivezli do New Yorku 37 sovětských filmů z období stalinismu a počátku 60. let, veškerá elitní kinokritika jedním hlasem vykřikla: „To je nějaká jiná civilizace!“ - a proto lidé v Rusku, kteří té matrici přiřadili konkrétní lexiku, předpokládají, že objevení se koncepce, alternativní biblické, bylo předurčeno jako alternativa sebevražednému davo-“elitarismu“. Ta koncepce má i odpovídající název – Mrtvá voda.

Díky tomu názvu podporuje spojení s ruským národním eposem, ve kterém existují pojmy živé a mrtvé vody. Podle pověr staré Rusi, nepřáteli rozsekaný hrdina se nejdříve polévá mrtvou vodou, načež jeho tělo srůstá, a potom ho omývají živou vodou, a hrdina ožívá. Podívejte se na druhý, „obranný piknik“. Je v něm pohádka, „Tři synové“. V ní je řeč o pokusu dvou bratrů oživit třetího, zabitého nepřáteli. A zde – Andrej ukázal na místo v textu – je řeč o „živé vodě“, kterou hledají pro bratra, ale o „mrtvé“ ani slovo. Pohádka je přetištěna ze sborníku „Moderní ruské pohádky“, které byly vytištěny v trockistickém časopise „Ogonjok“ (Ohýnek). Proč autoři „pikniku“ zapomněli na symboliku „mrtvé vody“? 5. srpna 1991, když vyšlo vydání „Hodiny zvratů“ s „Obranným piknikem“, koncepce s epickým názvem „Mrtvá voda“, která poprvé konkrétně vyjádřila alternativu davo-“elitarismu“, už existovala. Aktivně probíhal proces formování pojmového a terminologického aparátu na její osnově, a tím pádem i formování egregoru lidí, kteří ji podporovali. Pokažení algoritmu chování alternativního egregoru, nebo vědecky – zanesení do algoritmu skrytých inverzí do vektoru cílů – je jeden ze způsobů blokování souborného intelektu. Omýt rozsekané tělo rovnou živou vodou, vynechat mrtvou, znamená oživit útržky těla, jinými slovy, oživit zombii, mrzáka, možná dokonce monstrum. Proto negativní reakce na symboliku mrtvé vody je svého druhu obrana davo-„elitarismu“ před vtržením cizí, jemu alternativní koncepce. Tento stereotyp je ve společnosti velmi zakořeněn; existuje od té doby, odkdy existuje sám davo-“elitarismus“.

— S alternativou jsou věci víceméně jasné, ale samotná davově-“elitární“ koncepce, její symbolika, je v „piknicích“ přítomna? — zeptal se Holmes.

— Ano, odvětil Andrej, — zde ta chcíplá ryba v černé vodě „Labutího jezera“ znamená konec „epochy ryb“ (epochy dominance biblické koncepce) a začátek epochy „vodnáře“. Slovo „voda“ je v alternativní koncepci přítomné, i jako symbol informace; epocha „vodnáře“ je epochou informační společnosti. Nový pojmový aparát alternativní koncepce obrátil negativní matrici proti jejím tvůrcům, a náhle vidíme na obrazovkách televizorů po 11. září lidi s přilbami a maskami-respirátory, ohromné množství prachu, rozvaliny věží WTC, z kterých trčí úlomky obkladu, připomínající siluety věže v Pise. To stejné, ve formě symboliky, vidíme i na obrázcích třetího „pikniku“.

— Nedomníváte se snad, Andreji, že něco, podobné událostem v USA, bylo plánováno pro Rusko? — přerušil Andreje Holmes.

— Předpokládám Holmesi, že nebudete popírat, že 11. září bylo reálné nebezpečí pro prezidenta Spojených států. O tom hlásala všechna masmédia, a sám Bush více připomínal honěného zajíce, než vrchního velitele nejsilnější armády světa: on se spíše než organizováním odražení agrese teroristů zabýval hledáním místa, odkud by mohl podporovat řízení státu. Asi nebudete vědět, že hned po zvolení Putina prezidentem kolovaly po Moskvě a Petrohradu zvěsti o možném atentátu na nově zvolenou hlavu státu, přičemž datem atentátů byl nazýván 20. leden 2001. Navíc, jak nedávno ukázal jeden kanál ruské televize, ten atentát ze strany sekty asasínů byl spojován s jeho návštěvou aleje šáchidů 8. ledna 2001 v hlavním městě Ázerbajdžánu, Baku.

— Kdo jsou to asasínové? — ozval se Paolo.

— Nevznikli jen tak z ničeho. Jejich zakladatelem byl Hasan, syn Sabbacha, nebo také „Stařec z Hory“, který základy svého vnímání světa získal v sektě ismaílitů. Té tajné organizaci šiítů (vzniklou v Chalifátu v 8. století) se v době nekonečných rozepří a palácových převratů podařilo osvobodit z vězení Ubejdallacha, kterého považují za potomka Ismaíla – sedmého imáma, odvozujícího svůj původ od Fátimy, dcery Mohameda. Posadili ho na trůn v Tunisku, čímž založili dynastii Fátimovců (ve 12. století, na počátku svého úpadku, dynastie chalífů-ismaílitů ovládla téměř celou severní Afriku, Sicílii, Egypt a Sýrii). Vládci byli nejen více než blahosklonní k doktríně, která jim zabezbečila trůn, oni ji kompletně přijímali a umně využívali jako nástroj upevnění své moci.

Když ovládli Egypt, Fátimovci vytvořili v Káhiře lóži „Dojjal-Doat“. Přičemž vrchní kněz sdílel moc s vládcem. Téměř všichni členové-absolventi zastávali vysoké funkce u dvora. Proto zde bylo mnoho zájemců o učení. Navenek káhirská lóže spíš připomínala univerzitu, než tajný spolek. V nádherné budově, které jí přidělili, byly chráněny cenné rukopisy, knihy, vědecké instrumenty, a chalíf každoročně vyhrazoval na potřeby vzdělání čtvrt milionu zlatých mincí. Nicméně kromě dobrého vzdělání existoval i skrytý cíl: kompletní změna vnitřní bytosti žáka.

Fakticky to jsou zombie, vytvořené v rámci davově-“elitárního“ systému historicky zformovaného islámu, které hierofanti využívají podle principu: „Každý mírou svého chápání pracuje na sebe, a mírou nechápání na toho, kdo chápe více.“ Není od věci připomenout, že řád ismaílitů je aktivní dodnes. Nemyslím, že asasíni nebo nějací jiní arabští teroristé chápou dnes procesglobalizace více než trockisté, a tak všichni společně s obdivuhodnou horlivostí „tahají kaštany z ohně“ pro realizaci biblického projektu.

Znova nastoupila delší pauza. Každý přemýšlel nad tím, co řekli Andrej a Paolo. Přišla paní domu, starší dáma s krásnou strohou tváří a pozvala všechny na boční terasu, na které byl připravený stůl. Když Holmes za světla přijížděl k třípatrovému domu, obrátil pozornost na jeho originální architekturu: z ulice vypadal jako koráb s několika palubami. Všechny terasy byly zároveň malé domácí sady: všude byly květiny, exotické jižní keře a dokonce nevelké stromy s citrusovými plody. A protože spodní terasy sahaly daleko dopředu, z horní terasy se odkrýval krásný výhled na kvetoucí sad. V paprscích zapadajícího slunce se na horizontu rýsovaly kontury dalekého Madridu. Hosté se posadili za stůl a Holmes nemohl odtrhnout zrak od panoramatu starého města, které se před ním rozprostíralo.

Když se vrátil do hotelu a podíval se na poslední zprávy, pokusil se systematizovat vše, co ten den slyšel a udělal si odpovídající poznámky do svého notebooku. Po večeři Holmes slyšel od Andreje mnoho nového z hlavního dokumentu „Mrtvé vody“ - „Dostatečně všeobecné teorie řízení“, a na rozloučenou mu pan Verov předal kopii chybějících vydání „Hodiny zvratů“ a slíbil, že v případě získání nových materiálů mu dá elektronickou poštou vědět . Paolo ho vybavil rozsáhlou bibliografií o historii trockismu a kopiemi jednotlivých dokumentů, kterými disponoval sám. Všichni dohromady spoléhali na Holmesovy a Watsonovy analytické schopnosti .

Další den Holmes brouzdal starým Madridem, dlouho seděl v malých útulných kavárnách, kterých zde bylo nekonečné množství, sledoval turisty, — to znamená, navenek zahálel, ale ve skutečnosti intenzivně přemýšlel, porovnával, co slyšel ve Vaduzu a El-Eskorialu. Skládaly se mu dosud ještě matné představy o metodách matričního řízení, ale zároveň měl pocit, že ještě chybí něco velmi důležitého, o čem se mohl zatím jen dohadovat, ale nevěděl, koho by měl požádat o radu nebo kde by si o tom mohl něco přečíst. Zároveň cítil, že to něco velmi důležitého si ho najde. S těmito myšlenkami se vrátil do pokoje, chystaje se informovat Watsona v Londýně o svých dalších plánech, když se najednou ozval známý hlas Antonia.

— Holmesi, promiňte že ruším tak pozdě, ale už potřetí se vám pokoušíme dovolat.

— Stalo se něco důležitého, Antonio? — napjatě se zeptal Holmes.

— Zapněte si televizi, za pět minut začnou zprávy. Pedro Collado, majitel bytu, kde jsme se včera sešli, měl pravdu. Dnes ve 13.44 moskevského času spadlo ruské letadlo Tu-154 na lince 1814 z Tel Avivu do Novorosijska poblíž Soči do moře. Všichni zahynuli. Příčiny neštěstí se vyjasňují.

Holmes zapnul televizi. Všechno přesně. Matrice „pikniků“ pracuje. Téměř automaticky si zapsal souřadnice neštěstí: 42.11 severní šířky a 37.37 východní délky. Otevřel kalendář s postavou, krmící ptactvo. Spočítal viditelné, to znamená nezakryté průduchy v ohradě nábřeží. Bylo jich přesně 37. Uhádnout přesně koordináty katastrofy sedm let dopředu? To nemůže být realita! Vzpomněl si na zápisky o metodách statistiky, kde se, jak si pamatoval, v komentářích hovořilo, že to jsou „Boží hry“. Ne, Andrej měl pravdu: všemohoucí nehraje v kostky. Všechno jsou to prvky matričního řízení, a matrice formují často bezmyšlenkovitě lidé, a potom sami šlapou na odpovídající hrábě. Stop, ale vždyť teprve včera Andrej překládal povídku, která Holmese zaujala, na opačné straně listu vydání „Doba zvratů“ s „herkou historie“. Povídka byla směšná, nazývala se „Hrábě“ a stavěla na fonetické podobnosti ruských slov „hrábě“ (grabli) a „okradení“ (ograblenie). Znamená to tedy, že dnes někdo okradl sám sebe?

Holmes zavolal do Londýna. Watson byl doma a podle hlasu bylo vidět, že hovor čekal. Byl zjevně něčím znepokojen a informoval, že slyšel o tragédii Tu-154 nad Černým mořem, ale nic konkrétního na to téma zatím říct nemůže. Holmes mu připomenul 7. září a slíbil se za týden vrátit do Londýna.