22 – 27. září. Švýcarsko-Lichtenštejnsko (Curych – Vaduz – Ženeva)

Let Londýn – Curych přiletěl včas a Holmes stál frontu na vízovou kontrolu. Hlasatel informoval o příletu linky z Frankfurtu a brzy se vedle vytvořila druhá fronta, ze které byla slyšet hlavně německá řeč. Holmes strojově zachytil v právě tvořící se frontě tlustou postavu ve světlé čapce a šedém kabátě.

— Co je na tom člověku zajímavého? — zamyslel se Holmes pro sebe a pochopil, že zajímavé byly noviny, které tlouštík tiskl rukou na nevelký kufřík.

Noviny byly ruské a jmenovaly se Izvestija, ale Holmes přesto nemohl pochopit, proč přitáhly jeho pozornost. Zatímco o tom přemýšlel, tlouštík ve světlém plášti zašel do kabiny vízové kontroly a Holmes ho ztratil z očí. Když prošel kontrolou, Holmes vyšel do čekacího sálu, kde hledal zástupce své firmy, když najednou jeho zrak opět padl na ty samé noviny, které tlouštík před chvílí držel a z nějakého důvodu odhodil než odešel, ne do koše na odpadky, ale na lavici v sálu letiště. Tažen nepochopitelným zájmem, Holmes si to namířil místo k východu z letiště k lavici s novinami, a v ten okamžik na něj zavolali.

— Buďte zdráv, pane Holmesi, mě říkají Louis Renier. Dovolíte, vaše zavazadla?

Holmes se zastavil a stiskl ruku vysokému štíhlému brunetovi středních let, s občas prosvítajícími šedinami.

— Jsem připraven vás odvézt do hotelu, — pečlivě vybíraje anglická slova, obrátil se k Holmesovi s francouzským akcentem, — pokud budete chtít, večer se můžeme projít po starém Curychu.

Holmes už se chystal jít k autu, ale najednou se zastavil.

— Promiňte, Reniere, minutku. Hned jsem zde.

Holmes nechal svého překvapeného společníka, otočil se k lavici, vzal ruské noviny a zasunul je do kapsy saka. Stěží on sám mohl vysvětlil Renierovi, který to s údivem pozoroval, proč vzal noviny v jazyce, kterému nerozumí. Ale jeho společník byl člověkem delikátním, zbytečné otázky nedával a odvezl hosta přímo do hotelu, kde byl firmou „Ernst & Young“ zarezervován pokoj. Sobotu večer a neděli Holmes strávil v citadele „curyšských gnómů“. Brouzdal úzkými uličkami starého Curychu, rozmýšleje o té moci, kterou bez armád a zbraní získali světoví bankéři. A proč je Švýcarsku dovolena taková rozkoš, jako neutralita? A proč tento stát dodnes není členem OSN? Otázky, samé otázky…

Celé pondělí probíhala jednání v Curychu, která pokračovala druhý den v Davosu. Pěkné městečko si vymysleli žraloci světového kapitalismu, přemýšlel Holmes. Toto nevelké městečko, ve kterém jsou všeho všudy dvě ulice, se stalo skutečnou Mekkou největších finančníků světa, a přesněji těch, kdo si myslí, že se účastní určování cílů a metod světové politiky. Při zpáteční cestě do Curychu Luis Renier nečekaně nabídl Holmesovi návštěvu Lichtenštejnska kde, jak se vyjádřil, dožíval své roky jeden známý ruský emigrant a mecenáš, hrabě Pfanfalts. Hrabě pobýval někde v okolí Vaduzu – administrativního centra trpasličího státu, do kterého se slévají kapitály celého světa jen proto, že své území prohlásilo za osvobozené od daní. Deset minut bloudili úzkými uličkami městečka, zaplněného turisty celého světa, potom stejně dlouhou dobu po horských serpentýnách, načež se ocitli u vrat „Askania Novy“, – tak se nazývala vila hraběte. Pán domu byl doma, což podle jeho slov bylo velkou vzácností. Mnoho cestoval, nehledě na vysoký věk, a zabýval se skupováním rarit ruské minulosti a vracením jich Rusku.

Po čaji, kterým hrabě pohostil své hosty, se rozhovor stočil na nedávné události v Americe. Všichni se shodli, že po 11. září se svět stal jiným a není jediná země, které by se tato událost nějak nedotkla. Holmes se hraběte zeptal na Rusko a jeho perspektivy ve světle americké tragédie. Ten určitý čas mlčel, potom se zvedl a s omluvou odešel do svého kabinetu. Brzy se vrátil s tlustým balíčkem žlutého papíru. Jaké bylo Holmesovo překvapení, když před ním hrabě rozložil tytéž „pikniky“, které před dvěma dny probíral s Watsonem. Podle toho, jak na kresby zareagoval Renier, Holmes usoudil, že ten je už také viděl. Kromě známých „pikniků“ se ve žluté složce ocitlo ještě několik dokumentů. Hrabě před Holmesem rozvinul kopii první strany novin „Práce“ č. 107 z 9.5.1985, 9. stranu týdeníků „Argumenty a Fakta“ č. 43 z října 1996 a první stranu novin „Doba zvratů“ č. 151 ze 14. října 1997.

— Podívejte se, pane Holmesi, vy na těch snímcích vyššího vedení bývalého Sovětského svazu nevidíte nic zvláštního?

— Na rovinu, nebýt té šipky, namířené na hlavu Gorbačova v „Argumentech a Faktech“, já bych si jí v novinách „Práce“ ani nevšiml. Ale jaký vztah mají ty snímky k „piknikům“ a tím více k tragédii „černého úterý“?

A podívejte se, jak vypadá kompletní fotografie na první straně novin „Práce“ z 9. května 1985:

Hrabě se pohodlně usadil v křesle z červeného dřeva, vybavoval si z paměti obrazy minulosti a začal své neobvyklé vyprávění, které později způsobilo tolik rozruchu v mecenášských kruzích.

*  *  *

Balíček s „pikniky“ a kopiemi dalších novin jsem objevil ve své poště 17. srpna 1998. To datum jsem si dobře zapamatoval, protože v ten den televizní kanály sršely informacemi o finanční krizi, která postihla Rusko. Když jsem zkoumal „pikniky“, zpočátku jsem si myslel, že si se mnou někdo hraje, protože jsem nikdy nebyl specialistou na rébusy. Ale ti, kdo položili balíček do mojí poštovní schránky, zjevně věděli o mé zálibě v obrazech a proto jsem přirozeně ze všeho nejdříve přečetl článek o restauraci „Danae“ od Rembrandta. Ten klenot kolekce Ermitáže byl prakticky zničen nějakým maniakem 15. 6. 1985, to znamená 37 dní poté, co se ve svátečním vydání novin „Práce“ objevil snímek s polovinou lebky generálního tajemníka KSSS. Mnozí zahraniční specialisté přišli tehdy k závěru, že obraz Rembrandta obnovit nepůjde. Maniak mu zasadil dva údery nožem a potom ho polil koncetrovanou kyselinou sírovou. Pamatuju si, že když jsem se dozvěděl o teroristickém činu proti mistrovskému Rembrandtovu dílu, téměř mě to položilo. A hle, přede mnou leží petrohradský týdeník „Doba zvratů“ ze 14. října (č.151) ze kterého se dovídám, že v den Přesvaté Bohorodičky se otvírá senzační výstava: „Danae – osud Rembrandtova veledíla“. Obraz byl obnoven a já jsem událost považoval za mystický jev.

Vy jste se Holmesi ptal, jaký vztah má ten symbolický jev k fotografii v novinách „Práce“, k „piknikům“ a tím více k teroristickým činům 9/11 – tak na Západě značí měsíc a den? Mně se zdá že má, ale abych vám mohl to mystické spojení vysvětlit, budu muset v hlavních rysech připomenout legendu o Danae a jejím synu Perseovi.

Danae byla dcerou argóského krále Akrísia, kterému délfské orákulum předpovědělo smrt z rukou vlastního vnuka. Akrísij, aby unikl osudu, zavřel svou krásnou dceru-pannu do podzemní měděnné věže. Ale k Danae vzplál vášní Zeus, vládce Olympu. K Danae pronikl ve formě zlatého deště, načež ona porodila syna, budoucího hrdinu řecké mytologie Persea. Akrísij zabednil dceru i vnuka do sudu a hodil je do moře. Další rozvoj zápletky svébytně interpretoval i náš velký Puškin v „Skazce o caru Saltánovi, o synu jeho slavném a mocném bohatýru knížeti Gvidonu Saltánoviči a o překrásné carevně Labuti“, kde odstranil katastrofický konec. Zdá se mi, že Puškin tímto způsobem zkoušel své síly v napravení scénáře produkce katastrof, který je vlastní celé takzvané „křesťanské“ kultuře. Jak víte, mýtus o Perseovi a Danae končí pro Akrísia tragicky. Po dlouhé a strastné pouti a mnoha hrdinských činech se Perseus dostává na Olympijské hry do Argosu a během soutěže v hodu diskem „snesl půl věže“ (ta slova hrabě pronesl rusky, ačkoliv jinak používal angličtinu, a potom se ihned opravil), promiňte, usekl půl hlavy svému dědovi.

— Co myslíte, pane Holmesi, proč rok před publikací říjnového čísla novin „Doba zvratů“ s informací o restauraci Rembrandtova veledíla, v říjnu 1996 jedno z nejčtenějších periodik Ruska té doby – „Argumenty a Fakta“ – najednou znova připomnělo o hlavním symbolu mýtu, o Danae?

— Mně je zatěžko, hrabě, říct cokoliv určitého na toto téma, proto bych si rád poslechl vaše mínění.

— Předpokládám, — pokračoval hrabě své vyprávění, — že skutečné kořeny tragédie „černého úterý“ nemohou být objasněny z pozic škodlivého materialistického nebo neméně škodlivého idealistického vědomí soudobého běžného člověka.

Ano, bezpochyby, byl plán teroristické akce, byli i teroristé-kamikadze, ale oni všichni, včetně zákulisných scénáristů, jsou všeho všudy jen nástroje nějaké objemnější matrice-scénáře, která má kořeny v daleké minulosti současné, a možná i předcházející, to jest dopotopní civilizace, jejíž nejasný obraz dnes sotva registrujeme v dochovaných mýtech a legendách. Obrazně-symbolická strana těch mýtů a legend se vtělila do materiálních památníků kultury, nad kterými pracovala mnohá pokolení velikých sochařů, umělců, architektů, skladatelů a také básníků, spisovatelů a dramaturgů.

V mých představách je svět jediný a celostný, a vše v něm je podmíněno vztahy příčin a důsledků. To může znamenat jen jedno: jakákoliv náhodná událost se nám zdá náhodná jen proto, že nejsme schopni identifikovat události jí předcházející a také další události, jejichž příčinou je tato událost.

Perestrojka-obřezání Ruské říše v hranicích SSSR začala za Gorbačova a toto neblahorodné dílo se ihned „náhodně“ odrazilo v mystickém symbolu – polovině lebky „dozorce perestrojky“, vystavené na veřejný odiv více než 200 miliónům občanů Sovětského svazu na největší svátek téměř všech ruských na celém světě – den vítězství nad fašismem, který se v polovině dvacátého století ztotožňoval s německým nacismem. Co mohlo znamenat objevení se tohoto symbolu na první straně novin s jedním z největších nákladů v SSSR?

Nakolik chápu, může být řeč o někým iniciované aktivaci algoritmu matrice mýtu o Danae. Různí lidé ten proces aktivace algoritmu přijímají různě; většina si ho jednoduše nevšimne. Ale i v daleké minulosti i v našem tvrdém technokratickém světě, všude ve světě a zvláště v Rusku byli ti, kdo velmi výrazně vnímali vybuzený, jestli je to tak možné říct, stav matric plněných energií. Dříve takové lidi nazývali jurodivými, blaženými; v naší době se často stávají předmětem zájmu psychiatrie. Aktivaci algoritmu destruktivní matrice vnímají tak bolestivě, jako normální člověk cítí bolest sedřené kůže, když ji posypete solí. Vy, pane Holmesi, jste viděl film Matrix, nebo jste považoval jeho shlédnutí za čistou ztrátu času?

— Ano, hrabě, viděl a dokonce jsem se seznámil se zajímavou analytickou statí na to téma. Proč se mne na to ptáte?

— Jde o to, že jeden z hrdinů filmu na otázku, co je to „matrice“, odpověděl – „matrice je všude“. Nenahmatáte ji rukama a nevnímáte zrakem, sluchem nebo čichem, ale přesto je její vliv možné vnímat. Jak? To vám přesně objasnit nemůžu, protože se ve svém vnímání světa opírám o pět smyslů, z kterých člověk formuje subjektivní obrazy okolního objektivního světa. Nejspíš je možné ji poznat šestým smyslem, o kterém jakoby všichni vědí, ale kterému málo kdo naslouchá – smyslem míry. Hypertrofovaný smysl míry se v kultuře současné civilizace, opírající se ve své osnově na „oidipův komplex“, přijímá jako schizofrenie.

— Promiňte, hrabě, že přerušuji, ale termín „oidipův komplex“, nakolik je mi známo, poprvé zavedl do oběhu Sigmund Freud. Jaký má vztah k aktivizaci algoritmu matrice mýtu o Danae?

— A vy si Holmesi mýtus o Oidipovi pamatujete?

— V obecných rysech.

— Je to velmi důležité... co si z toho mýtu pamatujete?

— Nu, delfské orákulum předpovědělo Oidipovi, že zabije svého otce, ožení se s vlastní matkou a z toho svazku se narodí děti, prokleté bohy a nenáviděné lidmi. Protože se Oidipus pokoušel utéct předpovědi Orákula, vše se odehrálo přesně tak, a Oidipův konec byl velice smutný: podle mého se oslepil a jeho žena se zabila. Mimochodem, variant mýtu o Oidipovi je mnoho.

— Skutečně, mistře Holmesi, variant je mnoho, ale všechny z nějakého důvodu končí tragicky. Proč? Proto, že všechna pozornost v mýtu se soustřeďuje na hlavní postavy, mající vlastní jména, ale orákulum vlastní jméno nemá – je to prostě nějaké orákulum v Delfách, dělající prognózy vývoje událostí. Vy, Holmesi, například můžete rozlišit prognózu od programování?

— Risknu odpovědět na vaši otázku slovy ze staročínské historie, která znějí přibližně takto: „Pokud nezměníme směr svého pohybu, riskujeme, že se ocitneme tam, kam míříme.“

— Ano, v tom něco je, — po krátké pauze hrabě znovu promluvil, — ale já Holmesi na tu otázku dosud nemám vyčerpávající odpověď a pro její nalezení se pokusíme vysledovat, jak se rozvíjely události poté, co delfské orákulum předpovědělo Oidipovi vraždu jeho otce. Aby překonal krutý osud, Oidipus se rozhodl nevracet se k rodičům do Korinthu, ale odejít do cizích krajů. Jenže Oidipus nevěděl, že utíkal od pěstounů a že cesta, kterou si zvolil, vede do Théb, kde vládne jeho skutečný otec – Laj. A tomu Lajovi, podobně jako Akrísiovi ve své době, delfské orákulum taktéž předpovědělo zkázu, ne rukou vlastního vnuka, ale syna. Proto otec přikázal zahodit narozeného Oidipa do lesa, aby ho roztrhala divá zvěř.

— Ale zdá se, že existuje varianta, podle které otec přikázal hodit dítě do moře, kde ho vlny vynesly na břeh, a tam ho našel a adoptoval král města Sikónu.

— Naprosto správě, Holmesi, a tato varianta mýtu o Oidipovi jen podtrhuje podobnost s mýtem o Perseovi. V každém případě je řeč o zázračném Oidipově spasení a jeho adopci, — v první variantě bezdětným králem Korinthu Polibem. Na cestě do Théb, po útěku od adoptivního otce, Oidipus v náhodném souboji zabíjí urozeného muže. A to byl jeho skutečný otec – Laj. Tak se splnila první část proroctví delfského orákula.

— Nebo první etapa algoritmu programování, kterým se cílevědomě zabývalo delfské orákulum, — poznamenal Holmes.

— I takto je možné o tom uvažovat, — odpověděl hrabě a pokračoval ve svém vyprávění. — Když rozluštil záhadu Sfingy, Oidipus svobozuje Théby. Vděční obyvatelé města ho volí svým králem. Královna-vdova Iokasta, kterou si bere za ženu, je jeho matkou; jeho děti s ní jsou zároveň i jeho bratři a sestry. Po jeho dvacetiletém úspěšném vládnutí v Thébách vypukne hlad a epidemie moru. Delfské orákulum ve své době prorokovalo, že problémy zmizí poté, co bude vyhnán vrah Laje. Oidipus má na srdci blaho státu, energicky se pustí do hledání pachatele zločinu a když najde jediného přeživšího z Lajova doprovodu, uvědomuje si, že vrahem thébského krále je on sám. Navíc svědek vraždy se ukázal být tím samým otrokem, kterému Laj přikázal odhodit novorozeného Oidipa do lesa, aby ho roztrhala divoká zvěř. On byl tím, kdo se nad dítětem slitoval a dal ho korinthskému pastevci, načež se Oidipus ocitl u Poliba. Tak se Oidipus dověděl, že osudné proroctví orákula se splnilo, a on je nejen vrahem svého otce, ale i manžel své matky. V hrůze ze zjištěného se Oidipus oslepuje a Iokasta si sama bere život.

Jak vidíte, Holmesi, v celé té historii hraje nejvíce negativní roli orákulum, a ona skutečně více připomíná roli programátora, než prediktora.

— Ano, hrabě, spojitost mezi mýtem o Oidipovi a Danae je očividná a spojujícím článkem v těch dvou mýtech je bezesporu činnost delfského orákula. Zbývá jen vyjasnit, čím se ve skutečnosti zabývalo: prognózováním nebo programováním budoucích událostí?

— Pro odpověď na tu otázku, pane Holmesi, je nutné naučit se odlišovat prognózu od programování. Mám za to, že v procesu rozklíčování záhady ruských rébusů je ta otázka klíčová. A co se týká „oidipova komplexu“ (snahy zabít svého otce a vstoupit do sexuálního vztahu s vlastní matkou), ke kterému má podle Freuda podvědomé sklony většina mužů, — to dokonce z naší analýzy mýtu je dobře vidět, na základě čeho ho nafoukla do vesmírných rozměrů tato velká autorita v oblasti psychologie. Přitom sám Freud vypadá jako ubohý adept orákula z Delf. Ale pro nás je nyní důležité ne kdo, ale jak se realizuje aktivizace algoritmů katastrofických matric. Pokud je svět jediný a celostný a vše v něm je podmíněno příčinnými vazbami, pak v analýze důsledků je možné objevit kořeny příčin. Pro dosažení takové úrovně chápání je nutné dostat se za hranice systému, formujícího stereotypy chování v něm. V našem případě pochopit chování „maniaka“ v rámci kultury, ve které žijeme, je nemožné. Obraz Rembrandtovy „Danae“ je jedním z nejlepších vtělení mýtu o Danae a jelikož „matrice je všude“ a její destruktivní algoritmus byl aktivován, tak „maniak“ hledá a nachází materiální komponenty matrice v veledíle Rembrandta. Další vývoj je vám Holmesi známý.

— Vy, hrabě, chcete říct, že maniak zablokoval činnost destruktivního algoritmu matrice mýtu o Danae?

— Předpokládám, Holmesi, že se věci tak mají a jsou k tomu určité důkazy. První spočívá v tom, že určití restaurátoři a členové jejich rodin zemřeli za podivných okolností při dopravních nehodách, které je možné vnímat jako vyjádření algoritmu realizace alternativní matrice-scénáře. Bohužel, nemůžu to podložit informacemi z tisku. A ačkoli vedení Ermitáže o všem ví, z nějakého důvodu o tom není ochotné mluvit. Jako druhý důkaz zablokování destruktivního algoritmu slouží druhotné objevení hlavního symbolu mýtu na stránkách „Argumentů a Faktů“ po 11 letech s vysvětlením, že je to „náhodná chyba“ montáže slavnostní fotografie. Něco v matrici-scénáři zničení země, kterou Západ označil za „říši zla“, se odehrálo špatně, a ve výsledku, pokud platí má hypotéza, došlo k druhému pokusu aktivace destrutivního algoritmu matrice po završení jedenáctiletého cyklu sluneční aktivity. Z mého pohledu, skutky onoho „blázna“ nevědomě působily proti destruktivním skutkům Gorbačova. Chápu, že podobné závěry se pro většinu společnosti, která vyrostla v biblické kultuře, budou zdát šílenými, protože sama kultura vytváří určité podvědomé zákazy na hodnocení stereotypů, které ji vytvářejí (sTrojí). Jinými slovy, člověk, který vyrostl v takové kultuře, není schopen zadat si otázku: je v té kultuře vše v pořádku? A proč se v ní mnozí chovají jako potenciální zločinci? A jak se formuje algoritmus spáchání zločinu v mantinelech dané kultury? Možná, že je speciálně založen do nevědomých úrovní psychiky jedince takovým způsobem, aby ten ve snaze vyhnout se „prorokovanému“ zlu natvoří zlo ještě horší? Jestliže ale provedeme analogii s mýtem o Oidipovi, je možné při vůli identifikovat i hlavního viníka mnohých zločinů, nebo, jak se to dnes říká, jejich objednavatele.

— Vaše závěry, hrabě, jsou natolik neobvyklé, že je nutný čas na jejich osmyslení. A předpokládám, že stojí za to zanalyzovat události „černého úterka“ z těchto pozic. Možná, že se pak povede najít zákeřného „nikdo“.

— Máte na mysli mýtus o Odysseovi a Polyfémovi?

— Naprosto správně. Spojené státy mi dnes připomínají toho kyklopa, kterému najednou vypíchli dvě oči a který ve zlobě hledá zákeřného „Nikdo“¹, ohmatávaje současné „berany“. Pravda, tentokrát se „zákeřný Nikdo“ skryl za jménem bin Ládina. A co může znamenat v kontextu vaší verze objevení se článku o restauraci „Danae“ v novinách „Doba zvratů“ č. 151 z 14.10.1997?

— Raději přeložím do angličtiny několik odstavců z toho článku:

„Současný svět je plný krutosti a násilí. Na konci 20. století se obětí maniaků stále častěji stávají umělecká díla. Rembrandt je šampiónem v počtu podobných útoků. Právě jeho obrazy přitahují šílence se zvláštní silou.“

Nezdá se vám, Holmesi, že autor článku, ničeho neznaje o mé verzi útoku v Ermitáži, pracuje právě na ní, i když z trochu jiných pozic?

— Promiňte, Hrabě, že přerušuji niť vašich myšlenek, ale proč právě Rembrandt přitahuje s osobitou silou šílence?

— Mám jednu verzi, ale pro její pochopení budeme muset pochopit roli maleb před vznikem filmu a televize.

— Chcete říct, hrabě, že malby hrály stejnou roli, kterou dnes plní filmy a televize?

— Naprosto správně, ale... jen pro vyšší společnost. Současnou vědou je dokázáno, že muzikální a vizuální obrazy vstupují do nevědomých úrovní psychiky bez našeho vědomí. Je také známo, že 95% všech informací z vnějšího světa získává člověk zrakem, z čehož vyplývá, že v době před příchodem televize a kina hrála malba klíčovou roli při formování vnímání světa. Protože hlavní obsah obrazů západoevropských malířů, minimálně do poloviny 19. století, tvořily biblické motivy, skrze malby se formovalo biblické vnímání světa „elit“ Západu. Do Ruska začaly malby západoevropských malířů poprvé proudit v období Petrových reforem, ale zvláště mnoho jich přišlo za Kateřiny II. Tak například jen v roce 1772 bylo najednou koupeno kolem 150 pláten známých Vlámů a Holanďanů, mezi kterými bylo mnoho Rembrandtových obrazů. Díky zvláštní technice malby se jeho obrazy už tehdy vyznačovaly neobyčejně silným vlivem na psychiku diváka. Nejspíš byl prvním „impresionistou²“ v tom smyslu, že jeho obrazy, podobně jako i obrazy Cézanna nebo Moneta, „nebyly vidět“ z blízké vzdálenosti. Legenda říká, že Rembrandt na pokus jednoho svého zákazníka prohlédnout si obraz zblízka řekl: „Nejezděte nosem po plátně, barvy smrdí.“ Ale tehdy byl přístup do muzeí typu Louvre nebo naší Ermitáže pro prostý lid zakázán. Z mého pohledu v té době probíhalo přes malby „opracování“ podvědomých úrovní psychiky „elity“ v oblasti její oddanosti biblickému vnímání světa. Jedna věc je chodit do kostela, a něco zcela jiného je číst a osmyslit Bibli. A Rembrandtovy malby v tom „opracování“ zjevně hrály natolik vážnou roli, že v Holandsku je v naší době nejvyšší budova Amsterdamu³ dokonce nazvána „Rembrandtovou Věží“ a „Noční hlídkou“⁴.

Pokud mé srovnání malby a televize u vás nevyvolalo, Holmesi, odpor, chtěl bych se vrátit k vaší otázce ohledně kontextu mé verze o restauraci „Danae“, ale pro to budu muset přečíst další odstavce z upomínaných novin „Doba zvratů“.

„A přesto mnozí říkají, že „Danae“ je všeho všudy ruina, byť i překrásná, že z velikého Rembrandta zůstal jen stín. V jedněch novinách ji dokonce nazvali zmrzačenou, ačkoliv i erotickou, překrásnou. Sám Jevgenij Gerasimov, který vedl restaurátorské práce, souhlasí, že před námi už není ten Rembrandt, na kterého jsme byli zvyklí. Ti, kdo pamatují malbu před tragédií, musí překonat psychologickou bariéru. Ale následující pokolení už budou přijímat „Danae“ zcela jinak. Lidé přivykli i k Venuši Mélské bez rukou nebo Niké Samothrácké bez hlavy.“

Odpověděl jsem pane Holmesi na vaši otázku?

— Musím popřemýšlet, hrabě. V tomto smyslu by bylo možné omlouvat zločiny i u Hérostrata, obecně u kohokoliv. Tím, že jste vyjádřil svůj velmi neobyčejný úhel pohledu, jste mě dostal do rozpaků. Ačkoliv vám nemohu oponovat žádným důkazem, intuitivně s vámi nesouhlasím. Jsem dítě klasické kultury Západu a to, k čemu se mně pokoušíte dovést svými úvahami, se velmi podobá na obvinění vědomě nevinného v zakořeněném zlu.

— Chápu vás, Holmesi. Vše je ve slovech „vědomě nevinného“. Intuice je jistě mocná věc, nicméně je v ní něco subjektivního, a proto někdy vede k omylům, pokud se stává zajatcem subjektivismu. Co známe o Hérostratovi? — Zapálil jeden z divů světa — chrám Artemidy v Efesu — a div byl nenávratně ztracen. Ale pokud se už zabýváme tak neobvyklým vyšetřováním a dotkli jsme se Hérostrata, pak pro vás musí být velmi důležitou otázka o motivech jeho činu. Všichni, pro které není Hérostratovo jméno prázdný zvuk, vědí, že byl údajně přehnaně ješitný a zničením chrámu se rozhodl zapsat se do dějin. Ale o tom víme jen z informací antických historiků, z nichž jeden, Plútarchos, mimochodem, byl zároveň vrchním žrecem Delfského orákula. To znamená, že od Delfského orákula jsme začali a zase se k němu vrátili.

A pokud mluvíme o nám všem společné evropské kultuře, není tak neškodná, jak se může zdát člověku, který je na ní zvyklý. Ekologická krize je všem na očích. A je toho mnohem více. Všiml jste si v úryvku budování asociace „erotická přitažlivost – mrzáci – bezruká Venuše – Niké bez hlavy“?

— ???

— Většina si toho nevšimne. A přitom od konce 19. století, kdy se chirurgie stala řemeslem, garantujícím přežití pacientů s vysokou pravděpodobností (za Napoleona přibližne 1/3 chirurgických pacientů umíralo na sepsi), na Západě se začala formovat velmi specifická subkultura. V ní jsou z nějakého důvodu sexuálně atraktivní ženy s amputovanými končetinami. A ta subkultura nyní získává pozice: beznohé manekýnky vycházejí na protézách na pódium, jeden z členů skupiny Beatles, Paul McCartney je zasnouben s jednonohou ženou; ve filmu „Titanik“, který obešel plátna celého světa, hlavní hrdina v jedné scéně bez zjevného důvodu vzpomíná na jednonohou prostitutku, která v Paříži byla jeho modelem, atd. Vše se odehrává jakoby samo sebou: jedni potřebují zvednout náklad a rating svého produktu, a druzí nudou neví jak a čím se zabavit. Ve výsledku první dělají ideál krásy z ženy s amputovanými končetinami⁵; a druzí bezmyšlenkovitě zírají na tu, s dovolením, „exotiku“. Ať chceme nebo ne, ve společnosti se objektivně formuje kult estetické přitažlivosti invalidů.

Jistě, člověk, který utrpěl zranění, ale nezlomil se duchem, který se snaží žít normálním životem, být užitečný lidem a dosahuje v tom úspěchu, je hoden obdivu. A společnost by ho v tom měla podpořit. Bezbariérové přístupy a trasy, sport pro invalidy a další věci jsou ve společnosti, ve které jsou invalidé, nutné. A nechť vztahy Paula McCarthyho s Heather Mills, když ještě s dvěma nohama pózovala pro „erotické“ časopisy, jsou nyní čisté. Nechť Emmy Mulens, nemajíc nohy z ranného dětství, žije jako všichni a zabývá se lehkou atletikou pro svou radost a zdraví a cítí se normálním, nijak nepoškozeným člověkem...

Ale vzniká otázka: jak nemyslící člověk z davu, hledající požitky, podvědomě zareaguje na kult úrazů, jejichž „majitelé“ dosáhli něčeho co on obdivuje, bez čehož on domněle nebo skutečně trpí? Včetně nějakých specifických potěšení v sexu, nedostupných tělesně zdravým jedincům. Z pohledu mnohých, „za sex je možné oddat vše“, a pokud amputace dovoluje stát se eroticky atraktivní a otevírá cestu k nějakým exotickým prožitkům v sexu i životě, pak očekávejte: algoritmika podvědomého a zčásti i vědomého chování přesyceného a zvráceného davu zareaguje na kult amputantek růstem statistiky amputací z plně medicínských důvodů, které nicméně budou zakrývat skutečnou morálně-psychologickou příčinu – zachtělo se exotiky. Pokud pro to, stát se přitažlivou a sexuálně vládnoucí, se ženě bude zdát, že musí přijít o nohu, noha bude „ztracena“, ale ve skutečnosti odtržena nevědomými úrovněmi psychiky, které vyprovokují odpovídající úraz nebo psychosomatické onemocnění.

Jakkoliv bychom se stavěli ke scientologii, ale jestli budeme hovořit v jejích termínech, asociativní spojení v článku, na které jsem vás upozornil, je velmi škodlivý „engram“, který sdělovací prostředky a aktéři kultury nyní vybuzují k aktivní činnosti. A takzvaný „body-art“, nyní také propagovaný, který začal z make-upu a piercingu uší pro náušnice, končí „dekorativně - estetickým“ mrzačením a amputacemi orientovanými na uspokojení nízkých egoistických přání.

Ale nemyslete si, že jsme se odchýlili od tématu projevů algorimitky matric v mýtech a plodech kultury. Co víme o kultu Artemidy?

— Nakolik si pamatuji, byla bohyní lovu a jejím totemovým zvířetem byla laň a medvěd; považovala se za patronku rození dětí; v Římě se nazývala Dianou. Byla bohyní-pannou a v tom ohledu byla velmi svědomitá ve srovnání s mnohými dalšími obyvateli Olympu...

— To je pravda, Holmesi, a o tom se dá dočíst v mýtech o Artemidě, ale málokomu je známo, že v jejím kultu hráli zvláštní roli kastráti – nedobrovolní garanti panenství těch slečen, které ho nestihly ztratit do setkání s nimi. Efez, kde byl jeden z hlavních chrámů kultu Artemidy, nebyl vyjímkou.

Kastrace je jedním z nejstarších a nejzáhadnějších jevů v historii lidstva. Muži, klanící se Artemidě, se během obřadů dostávali do stavu transu a kastrovali se navzájem, načež pokračovali „sloužit bohyni“ už v ženském oděvu. Historie kultovní kastrace čítá nejedno tisíciletí a existuje dokonce v současnosti v náboženské komunitě Hidžrů v Indii. Ta podivná sekta, skládající se z pseudomuslimů a hinduistů, kteří uctívají Bharukara Mate – jejich bohyni Gudžratu a které podobně jako Artemidě a fénické Astartě také slouží eunuši.

— Jaké jsou podle vašeho názoru, hrabě, příčiny a cíle tak podivného obřadu jako je kastrace?

— Zdá se mi, že je to reakce na hypertrofované vnímání tlaku pohlavních instinktů na psychiku, které lidé nemohli ovládnout. Kastrace je pokus se toho tlaku zbavit.

V ještě více sociálně vyhroceném případě je to snaha zbavit se psychologické závislosti na ženě skrz nezvládnuté instinkty, které takzvané „démonické“ ženy cílevědomě rozpalují v mužích. Z těch vlastností charakteru a chování určitých představitelek ženského pohlaví také pramení představy o ženě jako o vnitrosociálním zdroji zla, vlastní mnohým kulturám. Ačkoli z mého pohledu, tak zvaní muži, neschopní se osvobodit od diktátu skrze instinkty „démonických“ žen, jsou také zlo. Přičemž nebezpečnější zlo, protože „démonická“ žena je bytost, která udeří do očí, a muž je její nevolník a sluha – pracuje tiše, maskuje se svou delikátností na odiv a trpělivostí, podobně jako Gorbačov; nebo otevřeně demonstruje svou zlobu na všechny, kdo se mu jeví slabým, podobně jako Hitler.

Jinými slovy, v rituálně-kultovní kastraci se může projevovat nejen absence vůle ve vztahu k volání instinktů, ale i velmi krutý démonismus, pretendující na něco více, ve srovnání s tím, na co pretendují „malí démoni“, zaujatí životními situacemi. Nu a ženské amputace končetin se snahou o erotickou přitažlivost a moc nad okolím na základě instinktů v nyní rozšiřující se subkultuře je odvetný krok démonismu, protože v důsledku amputace se určité zdroje nervového systému jednou provždy osvobozují z procesů řízení ztracených fragmentů těla, načež mohou být využity pro mysticko-psychologickou činnost. V každém případě, irské legendy, jak poznamenává výzkumník keltských eposů Škunajev, informují o tom, že „některé jejich postavy v průběhu 17 let dosahovaly tajného poznání a druidské moudrosti, a potom každému z nich byla odseknuta pravá noha a levá ruka, což bylo stabilním znakem bytostí, spojených se stínovým světem v jeho démonické inkarnaci“

Takové zranění obyčejného člověka těch dob bylo ve většině případů neslučitelné se životem, protože i v naší době většina amputantů žije jen díky lékařské pomoci. A s ohledem na tuto okolnost, v algoritmice pudu sebezáchovy byl jen pouhý pohled na tyto mrzáky zasvěcené do tajného poznání pro jejich soukmenovce signálem smrtelného nebezpečí. Ale kromě toho, že je mrzačili, je něco předtím učili. A vyvolávaje svým vzhledem v soukmenovcích pud sebezáchovy, ti zasvěcení invalidé mohli na té osnově budovat v jejich psychice nějaké nadstavby, dokud byla vůle potlačena aktivovaným instinktem sebezáchovy. Mimochodem, muže–stoupence žen–amputantek je nyní na Západě zvykem posměšně nazývat „devotee“, a jeden z významů toho slova je „zasvěcený“.

A nyní, drahý Holmesi, pamatujíc si to vše v kontextu sociální mystiky a mystických schopností člověka, zkuste se myšlenkově vrátit zpět do roku 365 před naším letopočtem a představte si konfrontaci démonismů dvou typů, projevujících se nějak podobně jako to, k čemu došlo v Ermitáži 15. června 1985. Pro historiky antiky bylo snažší připsat spálení chrámu Artemidy ješitnosti Hérostrata, než vysvětlovat mystickou motivaci jeho skutků a tím zároveň podrývat moc různých programátorů-orákul, ve kterých oni sami pracovali. Dokonce pokud Hérostratos byl skutečně ješitný, a nekonal z nějakých jiných, hlubších pohnutek, ve vztahu ke kultu Artemidy vystoupil jako nástroj Vyššího Záměru. Po zničení chrámu v Efezu se kult Artemidy už nikdy nevrátil k bývalé slávě (a moci): spadl rating, pokud budeme hovořit soudobým jazykem.

A nyní, když jsme si to vše připomněli, zkuste, Holmesi, najít odpověď na otázku, proč je „Historický piknik“ nazván jménem Artemidy?

— Ano, hrabě, to je velmi zapeklité. Rozsah odpovědí je natolik široký, že každý, kdo si to přeje, si najde tu, která ho nejvíce uspokojí.

— Nu v tom spočívá hlavní tajemství moci orákula v Delfách, mimo jiné, i jakéhokoliv orákula obecně. Pamatujete si historii s lýdským králem Kroisosem? Když se obrátil na délfskou věštírnu s otázkou, zda má začínat válku s Peršany, orákulum odpovědělo: „Kroisos Halys [pohraniční řeka] překročí, velikou říši zničí.“ Kroisos to udělal, ale utrpěl porážku a jeho království bylo dobyto Peršany. Na obvinění Kroisose z klamu žreci delfského orákula odvětili, že předpověď orákula se splnila přesně, protože orákulum neřeklo, jaká konkrétní velká říše bude zničena.

Ale v té věci jsou dvě strany. Z jedné strany morálka Kroisose mu diktovala linii chování, v jejímž důsledku zanikla jeho říše. Pokud by Kroisos měl jinou morálku, choval by se jinak. Z druhé strany, tím, že žreci delfského orákula vycítili reálnou morálku Kroisose a „nahmatali“ matrici-scénář dalšího vývoje událostí, už programovali chování Kroisose na bezalternativní porážku jeho říše. Vždyť jimi nebylo řečeno: „Pokud Kroisos překročí Halys, zničí velkou říši.“ Ve formulaci orákula podmiňovací způsob chybí: a velkým a malým „Kroisosům“ zbývá buďto vystoupit proti vší kultuře „orákulstva“ (včetně současné cigánštiny), nebo bezalternativně vyplnit naprogramované.

V tom je i odpověď na otázky o proroctvích orákul Lajovi, Oidipovi, Akrísiovi: vše se neodvratně plní, jak bylo předřečeno, protože se pokoušejí uniknout osudu, namísto toho, aby přehodnotili a změnili svou mravnost, morálku a tím se zároveň stali odolnými vůči osudu-programu bezalternativního „proroctví“.

Poté, co jsme posoudili mechanismus vlivu orákulstva na společnosti a lidi, je možné vrátit se k „piknikům“. Na obrázcích toho „pikniku“, jak se můžete přesvědčit (hrabě před námi rozložil první „piknik“) je v symbolické formě zobrazena matrice-scénář neúspěšného srpnového puče roku 1991. Názvy filmů, které vidíte na obrácené straně novinového listu, určují algoritmus rozvoje událostí v Moskvě od 18. do 22. srpna. Jistě, vše proběhlo ne spontánně a ne najednou, jak se to pokoušely představit světové veřejnosti sdělovací prostředky. Příprava k rozčlenění Ruska probíhala celé 19. a 20. století, a v srpnu 1991 byl zahrán pouze závěrečný akord requiem veliké državy, jehož nemyslícími vykonavateli byly dva špatní muzikanti – Gorbačov a Jelcin. Od toho okamžiku probíhalo faktické obřezání ruské říše, které neprobíhalo bez pomoci Západu, ale především byly zapojeny finanční a intelektuální zdroje Spojených států. Jinými slovy, bohatá a prosperující Amerika tím, že poskytla půdu pod dvě věže Světového obchodního centra, fakticky strčila hlavu pod sekeru Historie.

Chcete se Holmesi podívat na heslo historie?

Hrabě podal Holmesovi velké zvětšovací sklo v krásném masivním bronzovém rámu a poprosil ho zaměřit se na levý dolní roh třetího „pikniku“.

Na zubech postavy s těžkou čelistí, držící na pravém rameni sekeru, bylo jasně vyznačeno slovo „ПАРОЛЬ“ („parol“ – heslo, vstupní fráze, kontrolní slovo...):

Holmes se tázavě podíval na hraběte.

— Naprosto správně, — odpověděl ten, když přečetl v Holmesových očích údiv ohledně obsahu hesla — to je jen poukázání na heslo; samotné heslo je na rameni u toho muže v národním kroji Hucula, — tak sami sebe nazývají obyvatelé západní Ukrajiny.

Po těch slověch hrabě pozval hosty do svého kabinetu, zapnul počítač a na obrazovce monitoru se objevil katalog textů Bible, která byla zobrazena v ruštině, angličtině a francouzštině, načež skrz systém hledání zadal do anglické sekce slovo „sekera“. Mezi verši Bible, obsahující slovo „sekera“, hrabě označil kapitolu 3:10 z Matouše s kázáním Jana Křtitele, vytiskl ho a triumfálně přečetl svým nízkým, trochu třesoucím se hlasem:

„Sekera je už napřažena ke kořeni stromů. Každý strom, který nenese dobré ovoce, bude sťat a vhozen do ohně.“

— Proč myslíte, že jsem mezi všemi ostatními verši se slovem „sekera“ vybral právě tento? — obrátil se k hostům a nečekaje na odpověď, pokračoval v rozvíjení svých myšlenek.

— Tento verš je varováním Shora Janu Křtiteli (jehož zvlášť ceněné relikvie se dnes uchovávají v Svato-pantějemonovském klášteře v Řecku na hoře Athos) o možném trestu za jeho nepravou⁶ misi, kterou on bezmyšlenkovitě naplňoval ve vztahu ke Kristu, když se ho pokoušel nasměrovat na cestu, prošlapanou o 800 let dříve jiným nemyslícím prorokem – Izajášem. Mimochodem, konec Izajáše je ještě děsivější, než konec Jana Křtitele. Na příkaz židovského krále Manase byl rozřezán dřevěnou pilou. Ale předtím, než k tomu došlo, Izajáš, stejně jako Jan Křtitel, si také podepsal rozsudek smrti, analogický tomu, jaký si nedlouho do své smrti ohlásil Jan Křtitel:

 (Izajáš, 10:15).

Zeptáte se, proč tak krutý trest postihl proroka tak váženého v křesťanské civilizaci? To je na dlouhý rozhovor a nejsem schopen vám teď plně objasnit všechno, co jsem pochopil sám. Zatím mohu říct určitě jen to, k čemu na začátku minulého století došel náš velký spisovatel Lev Nikolajevič Tolstoj: současné historicky zformované křesťanství je velmi daleko od skutečného učení Krista a vinu na tom má „nezištná“ činnost apoštolů a především – bývalého Farizeje a vůdce bezpečnostní služby Sanhedrinu Saula, který se „zázračným“ způsobem proměnil v apoštola Pavla.

Vás Holmesi nikdy nenapadla otázka na téma, proč v epizodě, která se Saulovi stala na cestě do Damašku, někdo, nazývající se „Kristem“, se choval zcela nekřesťansky?

— Promiňte hrabě, s „Dějinami apoštolů“ jsem seznámen jen velmi povrchně, ale otázku, kterou pokládáte, je obvykle zvykem nerozebírat. Pokud sám Saul, později se nazývající Pavlem, uvěřil, že se mu zjevil Kristus... v čem se podle vás projevilo nekřesťanské chování toho „někdo“?

— Nu zamyslete se sám, Holmesi, nad tím, že skutečný Kristus léčil nemocné a raněné, — a tady byl Saul oslepen, byť jen dočasně. Budete jistě souhlasit, že Bůh a Jím posílaní se mohou plně obejít bez doprovodných vedlejších efektů“ takového druhu.

Skutečný Kristus nikdy a nikoho nenutil následovat ho, ani strachem, ani vydíráním, - Saul byl v šoku a úžasu, když se podřídil tomu, kdo ho přinutil sloužit jemu. Jinými slovy, osmyslené rozhodnutí o tom, že bude následovat Krista, Saul nepřijímal a to je potvrzením toho, že se stal obětí pokušení.

Dokonce pokud se obrátíme na epizodu vyhnání pěnězoměnců z chrámu, kdy Kristus údajně použil hrubou sílu, i v tom případě se nikdo nestal invalidou, nikdo nebyl zachvácen hrůzou, ničí vůle nebyla v jeho psychice zaměněna jemu cizí vůlí.

Skutečný Kristus nikdy a nikoho nezastrašoval, nikdy a nikoho nezmrzačil dokonce ani dočasně, nikdy a nikoho nevydíral (tím méně pomocí sofistikovaného vydírání mezi řádky), nikdy nepotlačoval a nedeformoval číkoli vůli⁷, a nevytvářel dvousmyslné situace, dovolující obvinit jeho a Boha z čemkoliv podobného.

— Ale kdo je potom ten „někdo“, kdo se zjevil Saulovi na cestě do Damašku, hrabě?

— Já myslím, že v činnosti skutečného Krista a činnosti „někoho“, který se zjevil Saulovi na cestě do Damašku, se jednoduše projevily dvě různé a navzájem zcela neslučitelné mravnosti. Budete asi souhlasit, Holmesi, že takové obrácení na „křesťanství“, jaké protrpěl Saul, se nemohlo odehrát, pokud by byl skutečně vyzván ke službě skutečným Kristem.

— Je to pro mě tak neobvyklé, hrabě, že jednoduše ani nevím, co říct. Jsem přece jen prostý člověk, ne teolog; měl byste se s těmi otázkami obrátit na teology.

— Ale co vy, jaký smysl by mělo obracet se s tím na profesionální teology, pokud oni, stejně jako i profesionální filosofové, jsou živi ne pravdou, ale jejím překrucováním. Mluvím s vámi jako s člověkem, přemýšlejícím člověkem počátku třetího tisíciletí.

— A je podle vás, hrabě, na začátku třetího tisíciletí, mnoho přemýšlejících lidí, schopných zabývat se otázkami, stavějícími do slepé uličky profesionální teology?

Hrabě se odmlčel, přemýšleje o něčem, a omluviv se, na nějakou dobu odešel do kabinetu. Vrátil se s kopiemi novinových úryvků.

— Zde, Holmesi, poslechněte si:

A ještě:

— Kto to psal, hrabě?

— Idol mládeže šedesátých let John Lennon dává v roce 1966 interview Maureen Cleaveové, korespondentce našich londýnských novin „Evening Standard“.

— To je překvapivá úroveň pro rockového hudebníka, i když populárního. Musím říct, že jsem něco podobného u sebe v rodině neslyšel; a pokud bych slyšel, bez vašeho velmi neobyčejného komentáře epizody se Saulem bych tomu stěží věnoval pozornost. Snad nezabili Lenona za tato slova?

— To říct nemohu. Kvarteto se rozpadlo, jeden, myslím Harrison, se dal na hinduizmus a jak informuje tisk, je těžce nemocný, což podle mého názoru je důsledkem krize světonázoru, a možná i těch funkcí, které na něj někdo mimo jeho vědomí vložil.

— Mě na tom všem udivuje něco jiného, hrabě. Jak se vám daří ve vašem věku sledovat toto vše a k tomu navíc vypracovávat vlastní úhel pohledu na otázky, zdálo by se samo sebou rozumějící se?

— Má se za to, že v mém věku je normální vracet se zpět do dětství. Skutečně je to tak, ale právě v dětském věku, bez zátěže minulých chyb, hromaděných v dospívání a dospělosti, se lehčeji než kdy jindy snímají ta systémová ohraničení, vložená na psychiku, o kterých jsme hovořili dříve, a ve spojení s tím se otevírá možnost nalezení nových pravd (istin), pokud samozřejmě mozek starce do té doby kompletně nedegraduje. Bohužel, v životě naší defektní civilizace je uchování dětského vnímání do úctyhodného stáří skutečně mimořádně složité, ale... (tady vypravěč udělal pauzu a radostně se na hosty usmál) možná jsem právě já ten vzácný exemplář, který zavčasu znovu vešel do dětství?

Hraběti bylo zjevně nad osmdesát, ale vypadal dostatečně bodře, mluvil plynně, pečlivě vybíraje slova v jiném jazyce, a při tom se snažil vyjadřovat myšlenky co nejpřesněji a nejelegantněji. Někdy se zdálo, že některé jeho myšlenky překračují hranice toho, co se dá považovat za „zdravý úsudek“, ale pokaždé ten dojem probíhal pod vlivem živého lesku jeho očí, posíleného harmonickým výkladem a určitými narážkami, a také nevyřčeným. Jedním slovem, dělal na posluchače ohromující dojem, který by se dal dokonce asociovat s hypnózou. Ale tyto myšlenky o způsobu komunikace hraběte napadly Holmese mnohem později, když už s Renierem byli daleko od vily Askania-Nova. Nyní Holmes řeči hraběte pozorně naslouchal.

— Takže, pánové, jsem přesvědčen, že teroristická akce v New Yorku a Washingtonu ne náhodou vyšla na den useknutí hlavy Jana Křtitele. Účty je třeba platit: kruh se uzavřel, algoritmus mýtu o Akrísiovi a jeho vnuku Perseovi, jehož první etapou byla navenek neškodná fotografie v novinách „Práce“, se o šestnáct let později završil krvavým rozuzlením, které mohl v přímém přenosu sledovat celý svět. Západní civilizace, považující se za křesťanskou, je ve své podstatě civilizací biblickou, ale její počátek byl položen ne ukřižováním Spasitele, jak to tvrdí teologický kánon a jak to podporuje oficiální historie, ale „useknutím“ hlavy Jana Křtitele⁸. 11. září 2001 vypršel čas této civilizace. Dva tisíce let trvala epocha „Ryb“, za ní, jak je známo následuje epocha „Vodnáře“. „Ryba“ je symbol biblické civilizace a tento symbol – „mrtvou rybu“ – vidíte mezi obrázky „Post historického pikniku“. Co může ten symbol označovat? — Jedině konec biblické civilizace. Tomu je těžké uvěřit pro každodenní vědomí západního obyvatele, odhánějícího pryč jakoukoliv jemu nepříjemnou „mystiku“, ale, pokud v to neuvěří a nezamyslí se, - bojím se, že příjdou další znaky a bohužel neméně tragické. Pánové, vidím vám na očích, že čekáte jasnější objasnění mnou uvedené verze a nějaké důkazy.

Zbytečně: logických důkazů na základě libovolné množiny axiomů ve vyřešení této problematiky být nemůže. Bůh vždy hovořil a hovoří s lidmi jazykem životních okolností. A soudě po vší zkušenosti historie, je to – axiom života, ačkoliv někdo jiný by ho možná vyjádřil přesněji, než já. Ten axiom je buďto přijímán na víru, nebo také „na víru“ odmítán. Nicméně, jak ukazuje krizovost historie, lidé si ve své většině nepřejí naslouchat a nepřejí si chápat nabídky toho jazyka.

Vážený pane Holmesi, vy jste mladý a máte určitou zkušenost v rozlouskávání podobných rébusů. Luis Renier je můj starý známý, uvědomil mně o vašem příjezdu do Curychu a já jsem jej poprosil o setkání s vámi. Vy jste podle všeho od naší besedy čekal něco jiného, ale to je vše, s čím vám mohu pomoci. Jistě, něco z toho, co jsem vám říkal, znám a chápu na základě rodinných tradic mých předků. Ale rodová aristokracie ve své většině dávno ztratila svůj tvůrčí potenciál, ačkoliv v jejím středu se ještě objevují jednotliví zajímaví podivíni, jako jsem já, kteří se zajímají o aktuální trendy života. Nepřišel jsem sám na vše, co jsem vám řekl. Poslední rok studuji práce, publikované na stránkách dotu.ru. Stránky jsou ruskojazyčné a já s nimi nemám zvláštní problém, protože obecně se vše poddává jednoznačnému chápání. Pokud si budete přát pochopit, odkud pochází vhledy podobné těm, které jste zde slyšel, navštěvujte ty stránky. Najdete tam mnoho takového, co vám pomůže podívat se na svět jinak a dostat se ze zajetí předchozích iluzí a chybných stereotypů. Já ze své strany velmi doufám, drahý Holmesi, že nám pomůžete rozluštit tuto hádanku. Jsem připraven vám v té záležitosti poskytnout veškerou podporu, všechny materiály jsou vám k dispozici.

*   *
*

Všichni cítili, že jsou přetíženi dojmy z besedy, kromě toho, v horách nastupuje noc rychle a Renier se chtěl do Curychu dostat za světla. Loučení bylo přirozené a vřelé; pán domu vyprovodil hosty k autu a díval se za nimi, než zmizeli z dohledu. Stříbrné BMW jako kdyby se samo drželo cesty a Renier mu jen trochu pomáhal. Holmes se ponořil do svých myšlenek a zachovával mlčení. Něco z toho, co slyšel od hraběte, potvrzovalo jeho verzi událostí, ale mnohé pro něj bylo natolik neobvyklé, nové a neočekávané, že nezapadalo do toho chápání světa, se kterým překročil práh Askania-Novy. A to vyžadovalo čas na přehodnocení všeho uslyšeného a dobré věděmosti všech stran symboliky, spojené s „pikniky“.