Večer 4. října. Hotel „Walldorf“ a let č. 1812

Dokončil jsem své záležitosti a odebral se do hotelu Walldorf na rohu ulice Oldwych a Kingsway. Hopkins a jeho známý už seděli za stolem u okna na Kingsway a něco živě probírali. Můj přítel mě představil plešatému člověku nevysoké postavy s nemocně žlutou pletí. Měl tvídový oblek šedozelené barvy a pod ním modrou košili bez kravaty. Byl to jeden z těch lidí, kterého je nemožné najít v davu a tím méně si zapamatovat.

— Říkejte mi Evžen, — podal mi Galba vlažnou dlaň. — Co konkrétně vás o Rusku zajímá?

— Jak dávno jste odtamtud přijel, Evžene?

— Hned po událostech října 1993.

— A co to bylo za události?

— Mnohým, včetně mě, není dodnes jasný jejich původ, a vůbec mě neudivuje, že většina angličanů o nich nemá žádné představy. Vždyť vaše vláda v srpnu 1991 a v říjnu 1993 měla za to, že v Rusku zvítězila demokracie.

— Vím, že v srpnu 1991 skončila svou existenci velká říše.

— SSSR jako velmoc přestal existovat v prosinci 1991, ale v podstatě máte pravdu: události srpna 1991 rozhodly další osud sovětské říše.

— Promiňtě, Evžene, nemohl byste mi podrobněji povyprávět o tom, co se stalo v srpnu 1991? Náš tisk se tomu věnoval tak, že to bylo vnímáno zároveň jak emocionálně-tragicky, tak i rozumově – jako přehnaná karikatura. A potom, za dva týdny jak to obvykle bývá, na to všichni zapomněli. Všiml jste si, že průměrný západní člověk drží v paměti události maximálně dva týdny? Podívejte, dokonce teroristické útoky z 11. září, které otřásly celým světem, se za dva týdny proměnily v klišé typu „černého úterka“, ačkoliv prudce vzrostla poptávka po antidepresivech. A za deset let bude spousta lidí plést „černé úterý“ roku 2011 s „černým úterý“ roku 1929.

— Nebojte se pane Watsone, lidé v Rusku nemají dlouhodobou paměť o nic lepší, ale jsem vám ochoten povyprávět o tragických událostech srpna 1991.

— Jak dlouho trvaly?

— Pokud bychom se drželi oficiální verze, tak čtyři dny, ale ve skutečnosti pět dní.

— Proč ten rozdíl?

— Možná si vzpomenete, Watsone, … promiňte – pane Watsone.

— Prosím, říkejte mi jednoduše Watson.

— Takže Watsone, GKČP o sobě dal oficiálně vědět v televizi 19. srpna. Pro většinu lidí to bylo jako blesk z čistého nebe.

— Jako „bum“ — mnohoznačně jsem dodal, protože jsem si vzpomněl na název filmu na opačné straně „Historického pikniku“ — a co znamená zkratka „GKČP“?

— No, pokud to pro vás bude lepší, tak „bum“. GKČP rusky znamená Státní výbor pro mimořádné situace (Государственный Комитет по Чрезвычайному Положению). Chápete, že ho nemohli vytvořit 19. srpna ráno. Připravovali ho dříve a pravděpodobně v utajení, ale vylezli s tím nikoliv 19., ale 18., když se ti šílení členové GKČP vydali do Forosu domlouvat se s Gorbim – tak se zdá u vás na Západě označují dodnes toho velblouda.

— Proč velblouda?

— Protože, pro vás je jednoduše „Gorbi“, a pro nás – velbloud, prosáklý vašima hloupostma o lidských hodnotách. Promiňte, Watsone, možná jsem se vás dotkl?

— Prosím, pokračujte. A mé politické názory vás nemusí znepokojovat, tím méně, že se v nich teprve sám začínám orientovat. A proč jste ty členy GKČP nazval blázny?

— Proto, že dokonce ti, kdo se 18. srpna vydal do Forosu přesvědčovat Gorbiho aby zavedl mimořádný stav, nebyli jednotní. Když 19. v pondělí ráno vylezli za hudby Čajkovského na obrazovky se svými blahými úmysly, které, jak je známo, dláždí cestu do pekla, bylo to vidět na jejich tvářích a u hlavních – Janajeva – dokonce na rukou.

— Jak to bylo „napsáno na rukou“?

— Třásly se mu ruce a kamera se jakoby speciálně v detailu několikrát zaměřila právě na ně.. Dá se říct, že těch osm šílenců, nebo herců hrajících roli podle předem připraveného scénáře pro nemyslící dav, samo posadilo 20. srpna svého nepřítele Jelcina na tank u Bílého domu.

— Prezidenta Ruska? Oni neviděli, že je jejich nepřítel?

— Kdo se v nich vyzná, možná s ním byli zajedno: spektákl zahráli. Ale co se týká emocionálně vybičovaného davu, který se shromáždil na náměstí u Bílého domu, kde se nacházel Nejvyšší sovět Ruské federace (ruský parlament), pro ten byl Jelcin určitě „neviditelný nepřítel“, kterého dav přijal za spasitele. To, že to byl skutečně nepřítel, dav pochopil za dva roky, kdy se rozsypala ekonomika pod slogany o úspěchu reforem a tentýž dav byl vyveden na totéž náměstí u Bílého domu a tehdy mu byl prstem ten nepřítel ukázán. Myslím, že už 20. srpna tento opilec věděl, že vašeho Gorbiho pošle na stránky historie. Za tím účelem se Jelcin také vyšplhal na tank, podobně jako Lenin v dubnu 1917 na obrněnec, a pobízel dav slogany o záštitě prezidenta SSSR. Dodneška mě straší celý ten „cirkus Šapitó“, který vynesl klauniádu do ulic Moskvy: vojska, tanky na ulicích hlavního města, policejní hodina byla v Moskvě vyhlášena 21. sprna, byly vypuštěny fámy o útoku na Bílý dům... „revolucion-n-náři jaloví“ dokončil rusky.

— Jak jste to řekl rusky, tu poslední věc? — obrátil jsem se k němu, slyše frázi známou z třetího „pikniku“.

— To já jen tak pro sebe. „revolucion-n-náři jaloví“, to jest k ničemu se nehodící, špatní: i ti, kdo vymysleli „puč“, i ti, kdo proti němu bojovali. Kde jste viděl podobné „pučisty“ nebo „revolucionáře“? Poslednímu řediteli KGB by stačilo poslat za Gorbim svého potápěče, který by ho chytil za nohy a pár minut držel pod vodou, když se Gorbi koupal v černém moři na té dače ve Forosu. Potom by vyplnil oficiální protokol a Janajev by 19. srpna se smutným výrazem informoval celý svět, že „sovětský národ postihlo velké neštěstí“, a pohřeb „předčasně zemřelého“ generálního tajemníka by se odehrál na Rudém náměstí a SSSR by existoval dosud, reformy by se prováděly jinou cestou...

— Pochopil jsem správně, Evžene, – znovu jsem nadhodil testovací repliku, – nebo se mi zdálo, že jste nazval ten puč „cirkusem Šapiro“?

— Ne, Watsone, vy jste se jednoduše zmýlili v ruském idiomu,— blahosklonně se pousmál Galba, - o žádném Šapiro zde není řeč. „Šapitó“ je velký stan, pod kterým je umístěna cirkusová aréna a tribuny pro diváky. Cirkusů dříve bylo mnoho, kočovaly po celé Evropě a úroveň profesionalismu mnohých z nich byla nízká až směšná. A tak, když se v Rusku chtějí zasmát nad nějakou oficiální nepovedenou akcí, občas říkají „cirkus Šapitó“.

Co se týká revolucionářů, — pokračoval ve své myšlence, - v současném světě je všechno podmíněné: pokud byste zvítězil a svrhl vládnoucí režim, a mezinárodní společenství by vám bylo nakloněno, nazvou vás „revolucionářem“, a pokud se vám nepodaří svrhnout vládu, nebo vám mezinárodní společenství není nakloněno, jste odsouzen stát se „pučistou“. Jinými slovy, je třeba umět rozlišovat z jakých pozic se dává hodnocení událostí v historii. Tak například, pro Západ jsou události roku 1917 nějaké „bolševické kousky“, v jejichž důsledku se bývalá Ruská říše proměnila v totalitní stát. V důsledku se pro Západ objevily na 72 let problémy v plném souladu s předpověďmi Nostradama o osudu toho, co je nyní známo jako SSSR. Pro ty, kdo svrhnul v Rusku monarchii, jsou události roku 1917 Velkou říjnovou revolucí. Nebo druhý příklad, ale už z vaší historie: v polovině 17. století Cromwell, když si zajistil podporu parlamentu, vyhlásil republiku – to je revoluce; pokud by se král ubránil a připravil by Cromwella o hlavu, bylo by to pravděpodobně hodnoceno jako neúspěšný puč aristokracie.

Nastoupila dlouhá pauza. Galba se díval někam stranou, popíjel kávu malými doušky a doslova si vybavoval v paměti prožité události.

— Je možné říct, — pokračoval ve svém vyprávění, — že „policejní hodinou“ veškerá činnost GKČP i skončila. Už bylo jasné, že „pučisté“ vzdali svou čest budoucímu „caru Borisovi“. Ale takoví lidé nedělají historii! — neočekávaně pateticky zvýšil Evžen hlas a najednou promluvil odsekávanými frázemi, jako by ho vyměnili: „Skutečný boj s buržoazní demokracií je teprve před námi! Nic se vám v Rusku nepodaří. Nové matky, a nejen v Rusku, vychovají nové „Pavly“, kteří položí život za národní štěstí.“

Byl jsem tou proměnou ohromen a položil jsem otázku, abych ho ochladil a vrátil k tématu našeho rozhovoru: „Promiňte, Evžene, o jakých Pavlech to mluvíte?“

— O těch, kteří kdysi byli Sauly a kteří, na rozdíl od neplodných pragmatiků, jsou schopni tvořit skutečnou historii lidstva, — řekl s křivým úsměškem, ale potom ještě dodal: „Vtipkuju...“ máme román velkého proletářského spisovatele Maxima Gorkého, „Matka“ se nazývá. V románě obětuje Nilovna svého jediného syna Pavla revoluci.

— Kdo je to ta Nilovna?

— Matka Pavla, — v Rusku tak zdvořile nazývají starší lidi, to znamená, po jménu otce a ne jejich vlastními jmény, a jaké bylo její jméno už si nepamatuju. Evžen se znovu zahleděl někam do dálky, jeho tvář podivně ztvrdla a malá ústa se sevřenými rty získala hadí výraz. Potom znovu přišel k sobě a pokračoval tónem znuděného pozorovatele událostí starých deset let, který se blahosklonně snížil k tomu, že do nich zasvěcuje cizince.

— Ano, vše skončilo 21. srpna falešnou policejní hodinou: vojska stála pasivně, nikomu nic nedělala a jen čekala na nějaké rozkazy „pučistů“. Mně se dodnes zdá, že vystrašili sami sebe. To byl jejich poslední den. Jak se dalo čekat, a na to člověk nemusí být délfským orákulem, dav sám napadl vojáky, nemajíce jinou zábavu. Byla prolita krev „obránců demokracie“, na které nikdo neútočil, po čemž byl GKČP odsouzen stát se „pučem“. Nastoupil pátý den, 22. srpna, kdy „srazili hřebínek“ hlavě ministerstva vnitra SSSR, v jehož řadách stoupenci Gorbiho zformovali oddíly milice zvláštního určení – OMON.

— Nepochopil jsem, Evžene, co znamená ono „srazili hřebínek“?

— To znamená, že někdo udělal hlavě OMONu „šmik“, - a Galba doplnil všeříkající gesto rukou přes krk. „To znamená, že poslednímu ministru vnitra SSSR srazili hlavu. Pokud věříme oficiální verzi, zastřelil se sám, ačkoliv televize všem ukazovala záběry, kde pistole ležela na stolku, kam ji údajně sám odložil poté, co se zastřelil. No a potom začal masový šmon různých stranických výborů: oblastních, městských, krajských a dalších menších.“

— Co je to „šmon“?

— Tak se v ruském vězení označuje prohlídka¹, kterou doprovází důkladná prohlídka všeho obsahu cel, věcí vězňů a jejich osobní prohlídkou, a Rusko všichni západofilové stále ochotně nazývají „vězením národů“. Pravda, je těžké pochopit kdo tam byl věznitel: jestli rusové, ti žili vždy hůře než „vězněné“ národy.

Bylo vidět, že Evžen chtěl téma „věznitelů“ dále rozvinout, ale doslova narazil na nějaké své myšlenky a neočekávaně zmlkl. Já jsem byl natolik ohromen jeho vyprávěním, že se dostavily pochyby: zdali mi nemotá hlavu. Ale v míře toho, jak postupoval ve svém vyprávění, obrázky prvního „pikniku“ vyskakovaly v mém vědomí jako ilustrace jeho vyprávění s takovou jasností, že už jsem byl téměř přesvědčen – Evžen „pikniky“ viděl.

— Možná je čas přestat s narážkami a zeptat se ho přímo, — přemýšlel jsem, — ale jak to udělat, tím spíše, že si nechtěl vzpomenout na „cirkus Šapiro“ a začal mi vysvětlovat, co je to „šapitó“? Pokud Galba zná „pikniky“ dávno a dokonce ví o tom, jak jsou spojeny s událostmi 11. září v New Yorku, pak my s Holmesem prostě ztrácíme marně čas? Ne! Takto by se dalo zajít daleko. Je třeba pokračovat v besedě, nechat ji plynout a zkusit vytáhnout z toho podivného člověka co nejvíc informací. A na konci bude možné se ho na ty „pikniky“ zeptat přímo.

Hopkins nás opustil a odešel k baru, kde o něčem horlivě diskutoval s dlouhovlasým mladým člověkem v kožené bundě a odřených džínsech. Evžen podruhé objednal francouzskou kávu s likérem a já jsem poprosil o čaj s citrónem a medem. Zatímco obsluha servírovala stůl, vypravěč doslova zapomněl na mou existenci, seděl, zahleděl se do dálky a rytmicky ťukal lžičkou o misku se sušenkami. Rozhodl jsem se připomenout se.

— Vidím, že události srpna 1991 se vám nelíbily. Proč jste hned neodjel z Ruska, ale teprve až za dva roky? Spoléhal jste na něco?

Galba mlčel. Buďto se tak pohroužil do sebe, že mě skutečně neslyšel, nebo ho zaujalo něco, nemající vztah k tématu našeho rozhovoru. Zachytil jsem jeho zdánlivě nepřítomný pohled a překvapeně jsem si všiml, že se upřeně dívá na televizní obrazovku, visící vpravo od baru. Hlasatel dokončoval večerní seznam zpráv CNN. V baru byl obvyklý hluk, ale pokud se člověk zaposlouchal, bylo možné zprávy slyšet.

— Kolikátého je dnes? — zeptal se neočekávaně Galba, ani na moment se neodvraceje od obrazovky.

— 4. října pokud se nepletu. Něco zajímavého ve zprávách?

— Něco zajímavého? — zádumčivě zopakoval mou otázku a najednou bez hnutí, pečlivě vybíraje slova, pomalu pronesl něco zcela nemístného, — Ano, Watsone, dnes bude na Patriarších zajímavá historie!

Najednou se nadechl a když uviděl mou překvapenou tvář, promluvil už plně při smyslech.

— To já tak, na něco jsem si vzpomněl. Máme u nás takový román Bulgakova, nejpopulárnější román 20. století podle hodnocení vašich, to jest západních literárních kritiků — Mistr a Markétka se nazývá, četl jste ho? Je tam hlavní postava, Voland, který tou frází odpoví na nemístnou otázku jednomu spisovateli. Ale to se vás Watsone vlastně netýká. Co se týká zajímavých zpráv, právě hlásili: dnes v 13.44 v Moskvě nedaleko od Soči spadlo do moře TU-156 – letadlo ruských aerolinií letu 1812 Tel-Aviv – Novorosijsk; všichni pasažéři a členové posádky zahynuli, vedou se hledací práce. Příčiny katastrofy se vyjasňují, ačkoliv američané už prohlásili, že let byl sestřelen protivzdušnou obranou Ukrajiny během cvičení.

Evžen se znova díval z okna a, soustředěně zkoumaje pouliční život večerního Londýna, o něčem přemýšlel.

— Takže, přece jste si všiml?! — procedil zlověstně, a na jeho tváři se znovu objevil mě už známý úsměšek.

— Všiml čeho?

— Důležité je ne co, ale kdo, Watsone. Dnes uběhlo přesně osm let od tragických událostí u Bílého domu v Moskvě v říjnu 1993. Zeptal jste se, proč jsem neodjel hned. Ano, věřil jsem, velmi jsem věřil, že Rusové nemají tak krátkou paměť jako na Západě. Ale oni všechno zapomněli, všechny oběti, které byly přineseny na oltář skutečné svobody v říjnu 1917. Po srpnovém puči jsme byli přesvědčeni, že nikdo v Rusku se skutečně nechystá budovat kapitalismus; nadšeným davům bylo třeba jednoduše udělat něco jako „očkování“ na kapitalistické zlo, jdoucí ze Západu. Přičemž protikapitalistickou „vakcínu“ bylo třeba dávat v takových dávkách, aby se lidem otvíral nůž v kapse při slovech „trh“, „kapitalismus“, „lidská práva“ a jim podobných. Ale ne vše probíhalo tak, jak jsme čekali. Mnozí, kteří zapomněli na výdobytky Velikého Října se od toho „očkování“ odklonili a místo lehké procházky...

— Pikniku? — řekl jsem v naději, že se sebere a pochopí, co od něj chci.

— Nu, může být i piknik, — opravil se, zjevně nedávaje replice nijaký zvláštní význam, načež zakončil frázi patetickým tónem, — ano, místo pikniku jsme získali krvavou maškarádu!

— A proč maškarádu?

— Proto, že mezi námi byli skuteční vlkodlaci, kteří se jen přikrývali maskami bojovníků za národní štěstí, kteří dávno rozepsali spolu s Jelcinem a jeho týmem celé to představení po dnech.

— A jak dlouho maškaráda trvala?

— Přesně 13 dní.

— A kdy to vše začalo?

— 21. září, když konfrontace Nejvyššího Sovětu Ruské Federace a týmu prezidenta dosáhla bodu varu.

— Varu čeho?

— Vášní, samozřejmě. Jak se ukázalo z dalšího vývoje událostí, nikdo při dění těch událostí moc nechápal. Všichni konali spontánně, doslova hraje „ruskou ruletu“, nu a v takových případech vyhrává ten, kdo jde do konce aby neztratil vše; nebo ten, kdo skutečně nemá co ztratit. V ten den, 21. srpna Jelcin podepsal nechvalně proslulý výnos č. 1400 o likvidaci legitimní zákonodárné moci v Rusku, z hlediska tehdejší ústavy. Pokud mám být upřímný, my sami jsme ten výnos vyprovokovali v naději, že demokratický Západ, nutící Rusku nesmyslné věci, nás podpoří a nebude opakovat dvacet let staré chyby. Ale pro nás to byly „smrtelné hry“. Prostě jsme nepochopili, kam duje vítr historie.

— A kam on podle vás duje?

— Myslím, Watsone, že nebudete odmítat, že soudobá civilizace čím dál více připomíná vir - parazita na těle planety. A parazity je třeba zlikvidovat cestou očisty těla.

— Kde už jsem slyšel něco podobného? — dovolil jsem si jednu repliku — náznak „Obranného pikniku“ a znova – žádná reakce.

— Nelamte si hlavu, říká to jedna postava filmu Matrix, který vidělo jeden a půl miliardy lidí. Mimochodem, film je z naší produkce...

Promiňte Watsone, musím jít. Bylo zajímavé mluvit s vámi o minulosti, ale nás volá budoucnost, — nabral patetický tón a pronesl frázi z nějakého mě neznámého dramatu: „Nechť se naplní určené osudy, a potom bude řada na nás!“

— A to je Evžene z jakého známého ruského románu?

— To není román, Watsone, to je drama „ruského Byrona“ - Lermontova - „Maškaráda“, - odpověděl velmi vážně a s hrdostí.

— Ještě minutku. Co jste měl na mysli, když jste hovořil o chybách Západu dvacetileté dávnosti?

— Santiago, Watsone! Chile – září-říjen 1973. A ačkoliv vy jste Pinocheta pustili a nedovolili, aby platil za staré dluhy, … ještě není večer, jak se říká v Rusku. Všechno teprve začíná, Watsone!

— A co se nyní děje v Rusku?

— To, co by se mělo dít v Rusku, se nyní děje v Americe. V minulém století Rusko a Amerika plnily roli agitačních center světového veřejného mínění. Mimochodem, vy asi nevíte, co je to „agitpunkt“. Ve vaší společnosti je „agitpunkt“ „reklamní kampaň“, během které firma bezplatně rozdává své zboží napravo i nalevo, za tím účelem, aby později prodávala ve větším množství v důsledku zvýšené poptávky.

Pokud byl likvidován agitpunkt socialismu, nesmí existovat ani agitpunkt kapitalismu, jinak svět nebude v rovnováze. Hopkins mi řekl, že vy jste Watsone byl tři roky s humanitární misí v Afghánistánu, kde jsme se skoro dvacet let pokoušeli rukama Rusů rozšířit naše myšlenky do islámského světa. Establishmentu USA se to nelíbilo a oni jakožto stoupenci myšlenky „Amerika nade všemi“ začali v Afghánistánu pracovat proti SSSR. Nu a šílenec Březinský se dokecal do toho, že to on zahnal Rusy do Afghánistánu, aby se pomstil za Vietnam. Nikdo by neměl být zbaven práva mýlit se a dělat chyby. Pokud se zamyslíme, je to jedno z těch takzvaných práv, které skrytě doprovází princip „rozděl a panuj“. Nechť nyní sami Yankees jsou chvíli v roli pokrokářů. Váhy Femidy se naklonily na druhou stranu a ve výsledku jsme si vyměnili místa, díky čemuž nepadne naprázdno neocenitelná zkušenost, s takovou námahou námi získaná v Rusku. A teprve poté, co Yankees budou nuceni u sebe doma dělat to, co se nepovedlo v Rusku, my uskutečníme naše společné dílo.

— Jaké je to společné dílo, Evžene, které může sjednotit zájmy Ruska a Západu?

— Na zájmy Ruska i Západu zapomeňte jednou provždy, když mluvíte o tomto tématu, – prořízl vzduch jeho hlas, načež pokračoval: „Copak nevidíte, Watsone, že Amerika končí hru na demokracii? Už je na prahu totalitní společnosti, přičemž takové, že totalita SSSR bude ve srovnání s občanskou společností v USA vypadat jako vzor demokracie. Taková „občanská společnost“ se stane fíkovým listem, stabilně zakrývajícím skutečný fašismus v americkém provedení.“

— fašismus v Americe? — zopakoval jsem. — To je něco skutečně nového, ačkoliv... publikace na téma amerického fašismu se v tisku už objevovaly. Ale zdá se mi, že je to daň módě. Je zajímavé, Evžene, jak si představujete národní socialismus v Americe, kde myšlenky internacionalismu našly tu nejúrodnější půdu.

— A kde jste přišel na to, Watsone, že jsem mluvil o americkém nacionálním socialismu? Měl jsem samozřejmě na mysli americký internacionální socialismus, který se nerealizoval v bývalém Sovětském svazu, který se možná proto i rozpadl.

— Nechápu. Vy máte také za to, jako i mnozí historici na Západě, že mezi fašistickým Německem a sovětským Ruskem nebyl žádný rozdíl?

— Já jsem internacionalista a jsem na to hrdý. Stalin zvítězil nad nacionál-socialismem pod znamením internacionalismu, ale když porazil Hitlera, začal se oddávat ruskému nacionalismu, ze kterého ho měl vyléčit Hitler: jak říkají Rusové, „vybít klín klínem“. A to vše, všimněte si, se odehrávalo v mnohonárodnostní zemi. Je pro mě těžké vysvětlit vám boj určitých tendencí v SSSR za života a tím více po smrti Stalina, když je přestal zosobňovat, a na které jsme my, potomci skutečných revolucionářů, kteří přežili stalinské čistky, velmi sázeli. Vše vyšlo nějak špatně a skončilo to rokem 1991, noční můrou v blázinci, o kterém jsme mluvili na začátku naší besedy.

Jeho řeč se stala nervózní a přerývanou: buďto něco nedoříkával nebo sám přestával chápat a začal se bát toho, co říkal.

— Vy máte za to, že Spojené státy čeká realizace ideí, kterým nebylo souzeno realizovat se v sovětském Rusku? — rozhodl jsem se vrátit ho k tématu perspektiv internacionál-socialismu v USA. — možná ukážete příznaky přicházejícího amerického fašismu?

Okamžitě ožil, jako člověk dávno čekající na tu myšlenku.

— Prosím, Watsone, všechny příznaky leží na povrchu, — začal postupně počítat na prstech levé ruky: byl vykonán teroristický čin v New Yorku a Washingtonu, který mnozí asociují s požárem Reichstagu – zaprvé; americké gestapo je na pochodu, všechny speciální služby se sbírají do takové pěsti, o jaké se nesnilo ani stalinskému KGB, ani hitlerovskému gestapu – zadruhé; zavádí se cenzura ve sdělovacích prostředcích – zatřetí; je zformován obraz nepřítele v podobě „islámských teroristů“ – čtyři; každou chvíli začne malá válka v Afghánistánu – pět. Mám pokračovat?

— To probíhá samo sebou. Nemyslíte si snad, že proces fašizace je řízen?

— Všechno závisí na tom, z jakých pozic ten proces pozorujete: pokud jste uvnitř v něm, bude se vám nejspíše zdát jako „živelný“ proces nebo samořízený; pokud jste z něj vyšli, můžete vidět to, co není pro všechny očividné: ty, kdo ten proces kontroluje.

— Předpokládám Evžene, že vy jste už vyšel z procesu a vidíte, kdo kontroluje proces fašizace Ameriky?

— Řekl jsem, že se vidět dá, ne, že východ z procesu takové vidění garantuje.

— Možná je to to vidění, které pěstuje váš Vnitřní prediktor? — rozhodl jsem se nakonec prověřit jeho reakci.

Na tváři Evžena se najednou objevila podivná grimasa tápání a údivu, která se objevuje u dětí, když je chytí při nežádoucím konání.

— Velmi zajímavé, Watsone. Jak vidím, vy se skutečně zajímáte o dění uvnitř Ruska, když jste se dostal k Vnitřnímu prediktoru. Odkud o něm víte? Ale jistě! Navstěvujete stránky dotu.ru a jste seznámen s jeho analýzami.

— Bohužel, Evžene, neznám natolik dobře ruský jazyk, abych četl analytické práce z těch stránek, ačkoliv se dvěma jeho pracemi přeloženými do angličtiny jsem skutečně seznámen a zdály se mi mimořádně zajímavé. Ale jejich lexika a styl pro mě byly natolik neobvyklé, že jsem měl dojem, že se jedná o nějakou jinou civilizaci a kulturu. Chápu, Evžene, že i tak jsem vás připravil o mnoho času, ale jestli byste mi mohl povykládat o materiálech Prediktoru, zvláště o dostatečně všeobecné teorii řízení, byl bych vám velmi vděčný.

Tvář Galby, do toho momentu vyjadřující mentorskou převahu a sebedůvěru, se najednou změnila a objevil se na ní výraz předstíraného nezájmu.

— Omluvte mě, Watsone, ale zde vám nepomohu. Co se týká prací slovutého Vnitřního prediktoru a jeho „Mrtvé vody“, tak díky vašemu hlupákovi Gorbimu dneska může v Rusku psát každý co chce – nejsou žádné zákazy: limity jsou jen finanční. Jedním slovem, „za co bojovali, na to i doplatili“ — ukončil jakoby Galba naši besedu ruskou frází.

Tu frázi jsem slyšel nejednou při rozhovorech Rusů v Afghánistánu, ale její skrytý smysl mi nebyl úplně jasný. Rozhodl jsem se využít příležitost a poprosil Galbu aby mi ji vysvětlil pomocí analogií v západní kultuře. Nějakou dobu mlčel, ale pak pomalu promluvil, vybíraje slova:

— Máte určitou analogii. Víte Watsone něco o magii „opičí pracky“?

— Ne, Evžene, — hned jsem zpozorněl, protože přede mnou opět povstal obraz opice z třetího „pikniku“ — díky své činnosti jsem byl vždy daleko od všelijaké čertovštiny a magie, a od opičí tím spíše.

Tvář mého společníka znovu ožila a vrátil se na ni výraz shovívavého mentorství typický pro lidi, zvyklé poučovat okolí.

— Váš spisovatel, myslím Jacobs, napsal povídku „Opičí pracka“, v jejíž zápletce majitel vysušené opičí pracky získává právo na splnění tří přání. Tak například vlastník pracky vyjadřuje první přání – chci ihned 200 liber šterlinků. Najednou přichází poslíček a hlásí, že jeho syn byl zabit a jako náhradu mu odevzdá 200 liber. Otřesený otec chce okamžitě vidět syna, přímo zde. Objevuje se přízrak syna. Nešťasný majitel pracky chce, aby přízrak zmizel. Jinými slovy, efekt opičí pracky spočívá v tom, že vedle pozitivních výsledků vaše činnost, namířená na jejich dosažení, nevratně rodí i vedlejší doprovodné následky, škoda od nichž přesahuje kladný výsledek a znehodnocuje jej. Rusky se taková varianta řízení popisuje rčením: za co bojovali, na to i doplatili².

A co se týká přeslovutého Prediktora, o kterého se zajímáte, hlupáků bylo v Rusku vždy dost. Ti knihožrouti píšou ruským jazykem tak, že člověk s elitním vyšším vzděláním, který má vlastní neordinární vědecké práce, ten nesmysl není schopen pochopit: nemá smysl si nad tím lámat hlavu, protože téměř vše, co vyslovují, je více či méně banální a rozumí se samo sebou. Takže tudy raději nelezte, milý Watsone. Neurazte se, ale vy jste skutečně milý a naivní: váš stupeň ovládnutí ruštiny a chápání materiálů Prediktoru jsou vzájemně vylučující se věci. Zatím „Na shledanou“, Watsone. Promiňte, spěchám. Doufám, že se ještě uvidíme a pohovoříme o záležitostech Ruska, pokud samozřejmě nebudete proti.

Natáhl ke mně svou vlažnou dlaň a pospíšil si k východu.

— Nejspíš jsem měl dnes co dělat se skutečným trockistou, — pomyslel jsem si. A jak chápat jeho závěry při loučení – na jedné straně nesmysl, který nemohou pochopit vzdělaní lidé, a na druhé straně – banalita? Z jedné strany „nelezte tudy“ a z druhé strany „ještě se uvidíme a pohovoříme o záležitostech Ruska?“ — a „za co bojovali...“? A nebo mám na další schůzku pozvat Johna, starého spolužáka, který se od té doby stal úspěšným psychiatrem?

Bylo jasné, že zadávat Galbovi otázky o „piknicích“ nemělo smysl. Z jeho očí bylo patrné že své chování nehrál, proto i nijak nereagoval na mé narážky-repliky. O co se potom jedná? Vždyť v podstatě mi vše povyprávěl, minimálně o prvních dvou „piknicích“. Zároveň jsem byl přesvědčen, že o kresbách s „pikniky“ nic neví. Zdálo se, že se mnou besedoval nějaký neobyčejný herec, nebo... Ztrácel jsem se v dohadech, ale zároveň začínal cítit, že jsem se náhodou setkal s tím, na co dělal mnohoznačné narážky Holmes před odjezdem.

Točila se mi z toho hlava. Čím více jsem si probíral v paměti otázky, jichž se týkal rozhovor, tím méně jsem chápal dění. A to letadlo z Tel Avivu, které spadlo do moře při osmém výročí ukončení druhého „pikniku“? Přejel jsem nevidoucím pohledem publikum v baru. U pultu stále trčel Hopkins, tentokrát s nějakou dámou neurčitého věku. Přišel číšník. Zaplatil jsem a vydal se k Hopkinsovi, abych mu poděkoval za setkání.

— Jak se vám líbil můj Galba, Watsone?

— Zajímavý typ, nejspíš říká méně, než ví.

— Nebo více, než chápe, — mnohoznačně se na rozloučenou usmál Hopkins. — Pokud budou problémy, zavolejte. Vždy k vašim službám.

— Děkuji, Hopkinsi. Ještě se uvidíme.

Poslední repliku Hopkinse o Galbovi jsem pustil z hlavy a jak ukázaly následující události, ke své škodě.

Celý večer jsem si znovu vybavoval v paměti náš rozhovor s Galbou, snažíc se nezapomenout žádný detail, a teprve poté jsem rozložil na stole „pikniky“ a také kopie zadních stran odpovídajících novinových listů s názvy filmů. Nebylo pochyb. Evžen, ačkoliv to sám nevěděl, se jakoby mimochodem „prošel“ svým vyprávěním po prvním a druhém „pikniku“ a dokonce se trochu dotkl třetího. Začal jsem se matně dohadovat, že obě kresby představují něco jako plán dějství podle dopředu zadaného, možná mnohovariantního scénáře. Nicméně, pokud se první plán završil úspěšně, pokud je to možné tak nazvat, pak události podle druhého plánu se odehrály špatně (na to poukázal i Galba). Ale kdo je mohl dva měsíce před začátkem událostí rozepsat s takovou skrupulózností v kresbách? A jak je možné naplánovat seriózní události na dva roky dopředu? Dobrá, připusťme, že je to nějak možné, ale jak se zbavit efektu „opičí pracky“ během realizace plánů?

Dozrál čas pro rozhovor s Holmesem. Zítra to budou dva týdny, co odjel do Švýcarska, a dosud se ani jednou neozval, ani na email, a mě byla tak potřebná jeho pomoc, abych se ve výzkumu pohnul dál.V ten okamžik se rozezněl telefon.

— Dobrý večer, drahý Watsone! Jak jdou věci s „pikniky“?

— Odkud voláte, Holmesi? Právě jsem se k vám v myšlenkách obrátil pro pomoc. To je nějaká mystika!

— Žádná mystika, Watsone. Prachobyčejná telepatie: všichni, kdo se tomu nevzpíráme, jsme podvědomí telepaté. Volám vám z Madridu a chci upozornit, že mě možná mé záležitosti zdrží ještě týden. Povedlo se vám rozluštit ruský rébus?

— Ano, Holmesi, zdá se mi, že jsem něco z prvních dvou „pikniků“ pochopil, ale třetí je těžší oříšek, a jen těžko se mi ho podaří rozlousknout bez vaší pomoci.

— Výborně, Watsone. Také jsem neztrácel čas. Můžu říct, že potřebná informace si člověka sama hledá, pokud se ve správný čas zabýváte správnou věcí. Viděl jste dnes ve zprávách informaci o pádu ruského letadla Tu-154, a povedlo se vám něco zjistit o událostech 7. září? Mám na mysli nejen 1994, ale i jiné roky.

— Ano, Holmesi, slyšel jsem o tragédii v Černém moři, ale sám jsem zprávy o tom ještě neviděl, nezapínal jsem televizi. A záležitostmi 7. září jsem se nezabýval, měl jsem plné ruce práce. V zásadě jsem studoval knihy a zápisky, které jste mi zanechal, ale slibuji, že se na to podívám. Pamatuji si „Pikovou dámu“.

— Výborně, Watsone! Zítra odlétám do Káhiry a pokud se vše podaří, ke konci týdne budu v Londýně. Jinak se uvidíme další sobotu, a budeme mít o čem mluvit. Nashledanou Watsone, a na brzké setkání!

— Na shledanou, Holmesi, netrpělivě čekám na váš návrat.

Položil jsem sluchátko. Hodiny odbily půlnoc. Bylo kvůli čemu upadnout do hluboké zádumčivosti. Mechanicky jsem zapnul televizi a nesoustředěně sledoval poslední zprávy NBC: příprava armády USA k operaci v Afghánistánu; určité detaily vyšetřování tragédie v New Yorku a Washingtonu, požadavek vydání Bin Ládina – vše jako obvykle. Aha! Verze o příčinách katastrofy s Tu-154. Na TV obrazovce se objevila mapa Černého moře a na ní koordináty místa pádu. Nevím proč, ale zapsal jsem si je: 42^О11’ severní šířky a 37^O37’ východní délky. Informovali také, že letadlo spadlo 182 km západně od Soči v 13.44 moskevského času. Na palubě bylo 11 členů posádky a 66 cestujících – 51 občanů Izraele, 15 občanů Ruska. 11 těl z počtu 77 už našli. Téměř automaticky jsem zapisoval cifry z obrazovky a díval se na záběry z Novosibirsku a Tel Avivu: hořem zdeformované tváře a rychlé mluvení komentátorů, z nichž většina se přikláněla k verzi teroristického útoku. Na stole přede mnou ležely kresby s „pikniky“. Můj pohled nechtěně padl na „Posthistorický piknik“, kde na černém pozadí „Labutího jezera“ pod děsivou tváří s nápisem na čele „Bank Krot“ břichem nahoru plavala ohromná mrtvá ryba. Ze zápisků Vnitřního prediktoru SSSR jsem už pochopil, že končí éra biblické civilizace, jejíž symbolem byla „ryba“. Jedenáct mrtvých těl na hladině Černého moře v místě s koordináty 42.11 a 37.37. Začínal jsem se bát, že se mně zmocňuje mystika magie čísel: číslo 42 se mi asociovalo se 42 lety chození židů po poušti, a číslo 11? s tím číslem se asociovalo tak mnoho ze všeho, co jsem shromáždil za poslední dobu. Bylo zde: i 22 žreců-hierofantů, zobrazených na „Historickém pikniku“. Jak se ukázalo, dělili se na dvě skupiny po 11 a řídili severní a jižní část antického Egypta; i den useknutí hlavy Jana Křtitele, který vycházel na 11. září; i řeč Hitlera na stranickém sjezdu v Norimberku 11. září 1935; i základní kámen Pentagonu položený ve Washingtonu 11. září 1941; i puč Pinocheta v Chile 11. září 1973, kterého jedni mají za fašistu a druzí za demokrata, který zachránil Chile před tyranií fašistického režimu ve formě marxismu. Měl snad toto na mysli Holmes, když hovořil o číselné míře? Ale číselné míře čeho?

Celý další den jsem se zabýval statistikou událostí 7. září. Ten den se ničím neodlišoval od jiných: v počtech vražd, požárů, loupeží byla statistika pro metropoli typu Londýna obyčejná. Ale ve statistice neúspěšných útoků mě zaujala svou číselnou mírou jedna událost: 7. září na palubě letu iránské letecké společnosti na trase Teherán – Londýn došlo k incidentu mezi důstojníkem služby bezpečnosti a prvním pilotem. Jeden z pasažérů se pokoušel dostat do pilotní kabiny pomocí předstírání známosti s prvním pilotem. Došlo ke rvačce, které se účastnil i první pilot. Letadlo, na jehož palubě bylo 430 cestujících, nuceně přistálo ve Frankfurtu. V té informaci mě překvapila shoda se situací s letadly-kamikadze letů 11 a 175, které 11. září narazily do dvou věží WTC – součet čísel celkového počtu cestujících se shodoval se dnem katastrofy. Jinými slovy, v nerealizované katastrofě s íránským letadlem byla založena číselná míra, kterou byla poznamenána tragédie 11. září (7. září – 430 cestujících: 4+3+0 = 7).

Týden před Holmesovým příjezdem jsem hodně četl. „Neviděná ruka“ Ralpha Eppersona byla nasycena faktologií, která mě dříve málo zajímala. Ale z jejího obsahu jsem pochopil, že zdaleka ne vše je tak v pořádku v „království Dánském“, jak se nás snaží přesvědčit masmédia. Konkrétně mě velmi zaujala málo známá fakta ze staleté politické činnosti rodiny Rothschildů, zákulisní strana historie revoluce v Rusku a obou světových válek 20. století; podrobné vyprávění autora o reálných cílech a praxi využití Federálního rezervního systému USA. Překvapilo mě, že osvětlení těch faktů se silně odlišovalo od propagandistických frází, které používá náš tisk.

Ve své podstatě kniha představovala obstojně dokumentovanou variantu známých „protokolů sionských mudrců“. Na Západě je většina těch, kdo o nich slyšeli, hluboce přesvědčena, že se jedná o podvrh. A k tématu jejich falešnosti se všechna média pravidelně vracejí, pokud nemají o čem psát. Nicméně nemohl jsem si vzpomenout, že by se byť jediné masové vydání pokusilo vyvrátit svědectví, přinášené Eppersonem, nebo by se někdo pokusil obvinit ho z pomluv před soudem. Podivné, není-liž pravda?

V procesu čtení a přemýšlení o přečteném začala prosvítat vzájemná podmíněnost do té doby zdánlivě na sobě nezávislých událostí. Možná se na tom podepsala i určitá má nálada, ale samovolně jsem začal vidět zjevnou analogii mezi událostmi daleké minulosti a tragickými událostmi současnosti a dělal jsem i určité závěry do budoucna.

Kniha „Svatá krev a svatý grál“ více připomínala atraktivní dedektivku, ačkoliv jsem stejně jako v „Neviděné ruce“ našel spoustu zajímavých historických faktů, o kterých jsem dříve měl jen matné představy. Hlavní myšlenka knihy spočívala v tom, že Ježíš Kristus nezemřel na kříži, že ukřižování bylo inscenací po níž žil ještě dlouhé roky a že jeho potomci „emigrovali“ na území současné Francie, kde založili dynastii Merovejců. Veškerá následující historie Evropy byl konflikt mezi Merovejci a papežstvím, které porušilo určité dohody. Cílem tohoto boje, jak bylo možné pochopit z knihy, bylo posadit na trůny všech států potomky Merovejců z řad potomků Krista.

Může se to zdát divným, ale kniha také vzpomínala „protokoly“, jenže je označovala za interní dokument masónské lóže, chránící Merovejce a mající název „Siónské převorství“. Potom dokument získal publicitu za hranicemi lóže a z nevědomosti těch, komu padl do rukou, byl vztažen k bazilejskému kongresu sionistů v roce 1897, na kterém údajně zasedali „siónští mudrci“. Kvůli podobnosti „Siónské převorství“ a „kongres sionistů“ vznikla chyba, která zapříčinila mnohé potíže 20. století. Zevně vše vypadalo dostatečně přesvědčivě, pokud... nečteme ty dvě knihy zároveň. Při jejich současném přečtení vyvstávala otázka: jak se stavět ke svědectvím, o kterých píše Epperson?

Pokud shrneme význam přečtených knih celkově, ukázaly mi nejlépe ze všeho právě činnost těch šesti priorit zobecněných prostředků řízení, se kterými jsem se seznámil v recenzi na knihu Březinského „Velká šachová deska“. Poté se mi vyjasnilo, že pro završení exkurze do globálního historického procesu se budu muset zorientovat v jeho kořenech, to znamená ponořit se do historie antického Egypta, protože události, které se tam odehrály před 4000 lety, se z nějakého důvodu staly výchozím bodem „Historického pikniku“.

V mé knihovně byla monografie sira Jamese Henry Breasteda „Historie Egypta“. V její páté knize se 18. kapitola nazývá „religiózní revoluce Echnatona“ a z ní jsem se dozvěděl, že desátý faraon 18. dynastie (opět „mystika“: 18. kapitola a 18. dynastie) Amenhotep IV vystoupil proti žrecům starého kultu Amona-Ra, opustil severní a jižní hlavní město Egypta (Théby a Memphis) a postavil zhruba uprostřed mezi nimi nové hlavní město boha Atona – Achetaton (horizont Atona). Po 17ti leté vládě Echnatona a tříleté vládě jeho následníka Smenchkara, ženatého se starší dcerou faraona Meritaton, na trůn dosedl muž třetí dcery Echnatona, devítiletý chlapec Tutanchaton. Žrečestvo Amona se nesmířilo se ztrátou moci svého kultu, přinutilo Tutanchatona opustit nové hlavní město a přijmout nové jméno – Tutanchamon. Vycházelo, že informování autorů „Historického pikniku“ o boji za trůn mezi Echnatonem a Tutanchamonem měkce řečeno, neodpovídalo skutečnosti, ale „boj dvou velikých stranických relígií bohů Atona a Amona“ nejspíš skutečně byl. Začal ne za vlády Echnatona, ale mnohem dříve, a pokud, jak tvrdí autoři „pikniku“, ten boj pokračuje do současnosti, pak je důležité pochopit, jaké musí být ideje, pokud jejich konfrontace probíhá už 4000 let? Studiem prací Breasteda a dalších egyptologů jsem stále více docházel k závěru, že Echnaton byl první, kdo oficiálně ohlásil světu myšlenku monoteismu. A když to udělal, ještě ke všemu začal učit lidi normám přímých vztahů každého z nich s Bohem. Ale ze všeho nejvíce mě v monografii Breasteda ohromily Hymny Echnatona.

Měl jsem dojem, že už je odněkud znám. Ale jakkoli jsem probíral v paměti mě známé literární zdroje, nemohl jsem si na nic podobného vzpomenout, dokud jsem se nevrátil k etapě mé činnosti v organizaci „Lékaři bez hranic“. Jistě, samozřejmě. Hymny Echnatona mně rytmikou i smyslem připomněly súry Koránu, se kterými jsem se seznámil před odjezdem do Pákistánu a Afghánistánu. Musel jsem se obrátit k anglickému překladu „Svatého Koránu“ od Mohammeda Ali, vydaného v roce 1996. Nemůžu říct, že jsem se po přečtení stal pravým muslimem, ale ta kniha pro mě byla skutečným objevem. Byl jsem povrchně seznámen s Biblí a k libovolným religiozním dogmatům jsem se stavěl jako k anachronismům kultury, na které je třeba myslet v dobré společnosti, ale které jsou svou podstatou nesmyslné a svobodného člověka nemohou k ničemu zavazovat. Ale nehledě na to, nebyl jsem přesvědčeným ateistou v současném chápání toho slova, maje vztah s Bohem za čistě osobní věc. Ale dokonce povrchní seznámení s Koránem mi ukázalo překvapivou pravdu: všem prorokům bylo Shora dáváno jedno a totéž vědění o tom, jak lépe ustrojit život lidí na Zemi. A prvním, kdo písemně zaznamenal to vědění, byl sedmnáctiletý mladík, který vešel do historie pod jménem Echnaton. To, že to vědění pochází z jednoho zdroje, potvrzovalo prosté srovnání textů písní Echnatona a Koránu. Dělí je více než 20 století a přesto je v nich cítit nejen obsahová shoda, ale, což mě ohromilo nejvíce, jediná rytmika textů. Jak něco takového bylo možné, je umem nepostižitelné.

Události uplynulého týdne šly svým tempem. Z odpoledních zpráv zmizely snímky s ostatky věží WTC, zaměnily je reportáže s americkými bombardéry v Afghánistánu; na kanálech CNN a NBC začali upomínat bioteroristické činy v New Yorku, Washingtonu a na Floridě. Holmes volal dvakrát: jednou z Káhiry, podruhé z nějakého indického městečka s těžko vyslovitelným názvem.