25 – 30. září. Knihy Holmese

Za posledních 10 let se v Londýně objevilo mnoho nových emigrantů z Ruska: jedni podnikali, druzí přednášeli na univerzitách a soukromých školách, třetí byli aktivní v informační sféře. Bohužel, v té sféře jsem známé neměl a proto jsem byl vynucen obrátit se pro pomoc k panu Hopkinsovi, který měl mezi ruskými emigranty široký okruh známých.

- Skutečně mám mnoho známých mezi emigranty, - začal Hopkins, ale prvně bych chtěl věděl, co přesně vás o Rusku zajímá.

- Zajímá mě poslední desetiletí Ruska po rozpadu SSSR.

- Co to slyším, Watsone? Že by vás unavily šachy a chystáte se do politiky? No nic, jsou to konec konců vaše záležitosti. Pokusím se promluvit s jedním Rusem, který, jak se mi zdá, může uspokojit vaši zvědavost. Za dva dny vám zavolám a někde se potkáme, například v Walldorfu. Jak vám vyhovuje Walldorf?

Jakkoliv jsem byl daleko od toho, co se dnes nazývá slovem "politika", předpokládal jsem, že mám obecné představy o tom, co se dělo v Rusku v posledních deseti letech: SSSR jako supervelmoc č.2 se rozpadl na množství států, mezi nimiž se Rusko stalo dědicem bývalé "říše zla". Rozmýšleje takovým způsobem o Rusku, přistihl jsem se při myšlence, že přemýšlím v kategoriích klišé, zformovaných našimi masmédii pod vlivem bohatého a silného partnera Anglie.

A najednou jsem si vzpomněl na bývalého prezidenta USA, který v přímém přenosu prohlásil, že právě podepsal zákon, v souladu s kterým byl SSSR prohlášen vně zákona a ozbrojené síly USA že musí zasadit jaderný úder "říši zla". Jak se potom ukázalo, Reagan si dělal srandu v domnění, že ještě probíhá nastavování zvukotechniky, zatímco už začal přímý přenos po celé zemi. Dobré "vtipy" pro hlavu "supervelmoci č.1"... A všichni jsme měli štěstí, že na ten vtip nezareagovala "supervelmoc č.2" odvetným preventivním úderem.

— Rusové zaspali to ve své podstatě vyhlášení války v přímém přenosu? nebo mají pevné nervy a vědí, s kým mají co do činění? A jak se vlastně stavím k Americe já sám?

Otázka, která neočekávaně vyplynula z hlubin podvědomí, mě přinutila rozmýšlet o věcech, které jsou pro západního člověka v kategorii "samo sebou rozumějící se" a najednou jsem objevil, že na ně nemám konkrétní odpovědi. Z nějakého důvodu mě to zjištění rozladilo. Možná to všechno bylo způsobeno záhadným názvem "Vnitřní prediktor SSSR", který se odkazoval na velmoc, která se odebrala na stránky historie? My, Angličané, jsme tu nemoc už překonali, ale možná je nostalgie zvláštním rysem záhadné ruské duše? Nebo Ruská říše přeci jen neodešla do minulosti, a její zvláštní služby, mající dlouhodobé plány, jdou krok za krokem za svým cílem, hrajíc s naivním Západem zvláštní hru? Od těch otázek se mi neulevilo.

Když jsem se vrátil domů, vzal jsem knihy které mi Holmes nechal a druhou práci v angličtině ze stránek dotu.ru. Knihy byly tři a jejich názvy uvádím v tom pořadí, v jakém mi je Holmes nechal:

1. Zbigniew Brzezinsky. "Velká šachová deska";
2. Ralph Epperson. "Neviditelná ruka. Úvod do pohledu na historii jako na spiknutí";
3. Michael Baigent, Richard Leigh, a Henry Lincoln. „Svatá krev a svatý grál“.

Protože text sám představoval recenzi na práci profesora americké vnější politiky ve Škole soudobých mezinárodních studií Paula H. Hyattse při Univerzitě Johna Hopkinse ve Washingtonu, bývalého poradce národní bezpečnosti amerického prezidenta v letech 1977 - 1981, konzultanta Centra strategických a mezinárodních studií atd. atd., a název recenze ("Egoista se podobá člověku, sedícímu ve studni"), — už byl svou podstatou určitou charakteristikou autora knihy a připomínal pohádku Oscara Wilda „Sobecký obr“, přečtenou v dětství, volba byla jasná. Pátek večer, sobotu a neděli jsem zasvětil čtení "Velké šachové desky". Někomu se může zdát divné, že kniha Březinského mi pomohla odpovědět na otázku, která přede mnou dříve nikdy nestála: "Jaký mám vztah k Americe?".

Z textu knihy bylo zřejmé, že v šachu Březinský chápe málo co, ale své knize dal jednoduše zvučný název. Vyjádřil v ní mnoho snů o své vizi budoucího světového pořádku, ale neřekl nic o strategii realizace svých vizí. Pokud se přeneseme do oblasti šachových analogií, vše to bylo podobné tomu, jako by někdo, sotva znaje, jak se hýbou figury po desce, prohlásil že garantovaně vyhraje proti libovolnému soupeři, neznaje přitom ani šachovou teorii, ani nedisponuje cítěním hry při šachové partii. Když jsem se prokousal frazeologií Březinského s myšlenkami o tom, že "pěšec" píše memoáry, ve kterých ze sebe dělá "krále", přistoupil jsem k recenzi, jejíž začátek ve své podstatě vyjadřoval mé pocity, ale bez šachové analogie. Líbila se mi narážka na "intelektuální svaly" bývalého poradce národní bezpečnosti amerického prezidenta:

"Existuje legenda, která se vztahuje k době řecko-perských válek z antické epochy. Početná armáda a flotila Persie, která k tomu okamžiku pokořila už mnohé národy a dostala se k břehům středozemního moře, hrozila civilizaci Hellady, která na první pohled disponovala mnohem menší silou a kontrolovala menší lidské a materiální zdroje, než její potenciální pokořitel. Před začátkem války někdo z moudrých rozhodl ukázat řeckému vojsku jeho budoucí protivníky takovými, jakými reálně byli. Vojsko seřadili na poli a před jeho očima nechali pochodovat nahé perské válečné zajatce. Jak je známo, Řekové v té době věnovali značnou pozornost fyzické průpravě a tělu. Když ti lidé, kteří se od dětství cílevědomě zabývali tělesnou přípravou, viděli nahé Peršany, málem popadali smíchem, protože si nemohli představit, že takoví chcípáci, nechť je jich i hodně, mohou být na poli boje nebezpečným protivníkem. Následné vojenské akce byly završeny drtivou porážkou Peršanů, kteří se v té době ucházeli o nastolení světovlády své državy a následné určování podoby světa."

Autoři recenze mě obstojně seznámili s Direktivou RNB (Rady národní bezpečnosti) USA 20/1 z 18. srpna 1948, která se nazývá "Naše cíle ve vztahu k Rusku", a také s výňatky z druhého dokumentu, neméně agresivního, ze stejného oddělení - Direktivy RNB-68 z 30.09.1950.

Smělost hodnocení v recenzi byla podepřena přesvědčivou argumentací a znalostí soudobé globální strategie, ale zvlášť mě ohromily jasně zformulované priority zobecněných prostředků kontroly společnosti, které při určitých okolnostech mohou být vnímány v roli zbraní:

Zatím jsem ještě nemohl říct přesně, jaký vztah může mít tento fragment recenze k záhadě obsahu „pikniků“, ale něco mi říkalo, že nějaký vztah mezi nimi existuje. Zvlášť mě ohromil odstavec s odkazem na „efekt opičí pracky“, jejíž obraz existuje ve třetím „pikniku“:

„Politika je jednou z forem řízení. A jak je známo z teorie řízení, realizace řízení ve vztahu k neurčeným cílům, při neurčité hierarchii cílů (hierarchii jejich významnosti), při neslučitelnosti postavených cílů, je objektivně nemožná. Toto kritérium doktrína, předložená Březinským, nesplňuje. V případě řízení na základě nevyřčeného, tj. na základě „samo sebou rozumění“ cílů a prostředků jejich dosažení, které nevyžaduje splnění tohoto principu, jsou nevyhnutelné nepředvídatelné následky, které dělají bezcennými dosažené výsledky (jako se to stalo v případě Direktivy RNB USA 20/1 z 18.srpna 1948, jejíž realizace dovedená k úspěšnému konci 18-23 srpna 1991 postavila USA před ještě horší problémy), až do jejich úplné nepřípustnosti (což se na Západě často označuje „efektem opičí pracky“). Děje se to proto, že nevyřčená část („samo sebou rozumící se“) a ohlášená - se v praxi při své realizaci navzájem potlačují, jsou v rozporu, díky různým objektivním i subjektivním příčinám, a kromě toho se v životě společnosti objevují jevy, které jsou důsledkem jejich interakce.“

Text následující za tímto odstavcem mě přiměl vzpomenout si na poslední rozhovor s Holmesem, po němž jsem začal chápat, proč právě tyto dvě práce byly přeloženy do angličtiny a proč mi Holmes radil prostudovat je:

Závěrečná věta celého fragmentu recenze, označená tučným písmem: „Takový byl objektivně vnitřní mechanizmus státního krachu SSSR, a takový vnitřní mechanizmus mají i USA, a on už „tiká“...“ – určila mé další plány. Teď jsem přesně věděl, co musím udělat! Za posledních deset let jsem se, podobně jako většina obyvatel Západu, málo zajímal o dění v Rusku. Zčásti se to vysvětlovalo tím, že náš tisk vždy tendečně přistupoval k osvětlování událostí dokonce ve vlastní zemi, nemluvě už o svých „potenciálních“ protivnících, mezi něž bezesporu patřilo Rusko. Zabraný do šachové publicistiky jsem se málo zajímal o globální politiku, a o událostech v Rusku jsem věděl jen to, co jsem viděl v televizi a na co jsem narazil při listování desítkami kanálů na CNN nebo NBC. Podruhé jsem stál před volbou: buďto získávat materiály o Rusku ze seriózních publikací v knihovnách, ale za tím účelem bych musel notně oprášit své znalosti ruštiny, nebo... čekat na telefon Hopkinse. Ve středu večer zazvonil netrpělivě očekávaný telefon.

— Zdravím, Watsone. Co takhle sejít se zítra v 19 hodin v baru hotelu „Walldorf“? Podávají tam výbornou francouzskou kávu. Přijde se mnou člověk kterého hledáte, ruský emigrant jménem Evžen (Jevgenij) Galba.