Ráno. Sobota 22. září 2001. Londýn

V to syrové zářijové ráno byl můj dobrý přítel a spolubydlící Sherlock Romero Holmes nezvykle mlčenlivý. Taktak jsme prohodili pár slov u snídaně, nachystané paní Hudsonovou s její obvyklou pečlivostí přesně v 8.45. Za posledních několik let jsme si oba zvykli snídat pozdě — zavalenost prací nás často nutila zůstávat vzhůru dlouho do noci, a nepříjemné londýnské počasí a smog londýnských ulic začátku třetího tisíciletí nijak neponoukaly k ranním procházkám a piknikům. Za poslední století se Londýn, stejně jako mnoho dalších měst, změnil k horšímu.

Po snídani Holmes dobrou půlhodinu mlčenlivě studoval celý štos novin, bafaje ze své oblíbené dýmky z třešňového dřeva. Už jsem rychle prolistoval ranní vydání "Daily telegraph", povrchně přejel očima po titulcích, jen několik okamžiků se zastavil v sekci hlavolamů, křížovek a šachových úloh. Čtení novin se pro mě už dávno stalo činností naprosto prázdnou, ničím více než tradičním ranním rituálem, jen omylem zděděným námi po našich idealistických předcích, kdysi dávno uvěřivších v jeho výlučnou užitečnost. O to zvláštnější byla soustředěná pozornost, se kterou můj druh studoval noviny ležící před ním. Nakonec se zvrátil v křesle a pohroužil v onen stav zádumčivosti a zapomnění o okolním světě, který vždy doprovázel jeho neuvěřitelnou, téměř sokratovskou koncentraci mysli. Velmi se mi nechtělo ho vyrušovat, ale nakonec zvědavost zvítězila a neudržel jsem se.

— Našel jste něco zajímavého v dnešním tisku, drahý Holmesi?

—Vše závisí na čtenáři, milý Watsone - záhadně odpověděl a znovu se pohroužil do své mysli.

Přiznám se, byl jsem netrpělivý dozvědět se Holmesův názor o jedné, všem dobře známé události, ale neodhodlal jsem se zeptat přímo. Byl jsem přesvědčen, že jeho vynikající analytický rozum nemohl minout takovou záhadu, která už druhý týden přitahovala vnímání všech obyvatel planety. Ale bylo mi stejně dobře známo, že Holmes nemá v lásce vyjadřovat se k věcem, sahajícím za rámec jeho kompetencí, nebo vykládat o ještě nevyšetřených zločinech.

— Téměř jsme se poslední měsíc neviděli, a během té doby došlo ve světě k mnoha zajímavým událostem — znovu jsem se ostražitě pokoušel vtáhnout Holmese do řeči — navíc dnes je sobota a nemám v redakci nic na práci...

— Ach, Watsone, s jakou oblibou chodíte kolem horké kaše! Zeptejte se už přímo, — přesně uhádnuv mé myšlenky, poněkud podrážděně odpověděl Holmes.

Začátek byl poněkud nepříjemný, ale ustoupit se už nedalo.

— Jako vždy jste uhádl, Sherlocku, zajímá mě, co si myslíte o posledních teroristických útocích ve Spojených státech. To je snad zločin století! Tisíce obětí, neslýchaná destrukce, šokující drzost a koordinovanost činností na očích celému světu a zároveň kompletní roztěkanost vlády, absence jakékoliv stopy, která by mohla vést k nalezení a potrestání viníků. Jsem přesvědčen, že kolegové z FBI to nevyřeší! Je to záležitost doslova stvořena pro vás, drahý Holmesi. Kdo kromě vás by mohl rozplést tento konspirační uzel! — pokusil jsem se zalichotit svému příteli a tímto ho přimět k rozhovoru. Jeho odpověď mě nicméně naprosto šokovala.

— Mýlíte se, Watsone — vyšetření toho zločinu je v silách libovolného školáka nebo učedníka, já tu nemám žádnou práci. Pánové z FBI jsou nepochybně dobře informováni o autorech toho zlého činu.

— No dovolte, Holmesi, proč potom ty zločince nezatknou?

— Buďte klidný, oni to určitě udělají... a téměř s jistotou nebudou mít ti zatčení s událostmi 11.září nic společného.

Mé zmatené mlčení těžce viselo v téměř naprostém tichu skromně zařízeného obývacího pokoje se starožitnostmi. Bylo slyšet jen slabé tikání nástěnných hodin Miller, ukazujících už děvět minut po jedenácté. Holmes shledal nutným vysvětlení.

— Doufám, Watsone, že neberete vážně verzi o účasti muslimů v tom aktu agrese?

— Přiznám se, že nevím, co si mám myslet. Všechny noviny a stanice jen blázní o Usáma bin Ládinovi a jím vedených teroristech. Ze všech sil se posiluje antiarabská hysterie. Z druhé strany, mnozí si ještě výborně pamatují, jak v roce 1995, po odpálení budovy FBI v Oklahomě, nebylo zjistěno žádné spojení "osob arabské národnosti" s tou tragédií. Navíc je dobře známo, že počínaje rokem 1979 až téměř do současnosti, sama CIA "pěstuje" táliby a bin Ládina, kterého podle mého někdo využil naslepo. Takže mám obtíže vytvořit libovolnou souvislou verzi událostí.

— Gratuluji vám, příteli. Samostatnost myšlení, pečlivost a schopnost nedělat ukvapené závěry na základě chatrných předpokladů a informací z neprověřených zdrojů jsou základními předpoklady dobrého analytika. Je jen smutné, že ty kvality dávno vyšly z módy, přinejmenším v politických a žurnalistických kruzích.

— A jaká je vaše verze, Holmesi? Nezačnete i vy vážně tvrdit, že únosy a pády letadel byly organizovány samotnými americkými službami?

— Nikdy nevíte, nikdy nevíte... — zamumlal můj přítel a znovu se na dlouho odmlčel, ponořiv se do nějakých vlastních úvah.

Znal jsem Holmese už mnoho let a naučil jsem se vážit si jeho jemné analytické mysli, rozhodného, odhodlaného charakteru a integrity. Navíc, můj obdiv k tomuto muži byl tak velký, že jsem se ani nesnažil skrýt ho za maskou chladného sousedství a chlapáckého kamarádství. Trpělivě jsem čekal na jeho vysvětlení, a ono stále nepřicházelo.

— Drahý Watsone, — nakonec promluvil — nemáte za to, že v životě jsou věci, o kterých je lépe nevědět? Necitoval jste mi snad sám geniálního ruského básníka Puškina: "Krutá pravda je mi milejší milosrdné lži"?

Není třeba říkat, že tato poznámka mého přítele jen zvýšila mou zvědavost, a hned jsem přispěchal ujistit ho, že i když možná existují situace, ve kterých určitý prvek duševní čistoty, narážek a tajemství pouze pomáhá zlepšit vztah jednotlivců ve společnosti — i kdyby existovaly, zjevně nemají žádnou souvislost k tomuto případu. Vždyť v národní kultuře oněch Rusů jsou pojmy pravda, právo a spravedlnost tak nerozlučně spjaty, že jsou jednoho kořene a staly se osnovou jejich pohledu na svět, pravoslaví. Kdysi to tak bylo i u nás, Angličanů, potomků svobodomilných Keltů, a až časem slova ztratila své znění a původní smysl, takže samotný profesionální termín "jurist" se začal foneticky podezřele podobat na takové zjevně negativní pojmy jako „journalist“ a „jeweller“, pokud nejdeme pro příklady dále. Dovolil jsem si připomenout Holmesovi, že jen pravda člověka osvobodí, a že hořká pravda je lepší než sladká lež, a tím více v záležitosti takové vážnosti, jako jsou události 11.9.2001.

Zdálo se, že mé argumenty Holmese přesvědčily, protože se ke mně znovu obrátil se sebejistým a dobrosrdečným úsměvem, s nímž se lze setkat jen u lidí, jejichž přesvědčení o vlastní pravdě stojí ne na samolibosti a omezenosti, ale na hlubokých vědomostech v dané oblasti a stoprocentní upřímnosti.

— Výborně, Watsone. Pojďme se tedy podívat na okolnosti té záležitosti spolu, beze spěchu, nebojíce se možných překážek v jejím vyřešení. Zde nám může pomoci jen logika a metodická analýza, se kterou mě nedávno seznámili moji přátelé z Ruska.

— Souhlasím! — odpověděl jsem, nepřikládaje posledním Holmesovým slovům význam a, jak se ukázalo později, k mé škodě. — nechť se tato analýza stane další demonstrací efektivnosti všemocné detektivní metody vašeho proslaveného praděda, kdysi legendou mezi detektivy Scotland-Yardu!

— Dobře, že jste na něj vzpomněl. Můj praděd byl skutečně na svou dobu velkým myslitelem a já jsem mu mnohým zavázán. V našem rodinném archivu jsou ochraňovány nejen jeho osobní zápisky, ale také poznámky jeho nejbližšího přítele, doktora Watsona. Říkám vám, jejich čtení je i dnes velmi poučné! Spolu s tím je však třeba říct, že před sto lety udělal Sherlock Holmes jednu velkou chybu, která nás všechny stála a stojí velmi mnoho: zatímco se zabýval lokální zločinností malých ryb na předměstí Londýna, skuteční zločinci z „Citi“ byli s to uplést grandiozní zločinnou pavučinu, která k dnešnímu dni omotala skoro celý svět.

Bohužel, v té době, pokud i někdo viděl ten problém, nechápal jeho význam a stavěl se k němu s bezstarostným humorem. Pro příklady není třeba chodit daleko. Přítel a životopisec mého praděda, sir Arthur Conan Doyle, se rozhodl pro zábavu poslat dvanácti největším londýnským bankéřům, majícím reputaci výjimečně čestných a spořádaných lidí, telegram následujícího znění: "Vše vyšlo najevo. Skryjte se." Následující den všech dvanách bankéřů zmizelo z Londýna. Faktem svého útěku všech dvanáct přiznalo zločinný a protispolečenský charakter své činnosti.

Ve skutečnosti je vše ještě závažnější...

Bývalí finanční podvodníci, padělatelé a defraudanti postupně byli schopni ovládnout vládu, univerzitní profesury, vědu, získat plnou kontrolu nad médii, postavit do služby svých zájmů policii, armádu a rozvědku zemí Západní Evropy a Severní Ameriky a začít cílené okrádání a vyhlazování populace ostatních zemí. Ve svém žargonu ty nešťastné země nazývali "zeměmi třetího světa". Bojovat se současnými vysoce sofistikovanými a po zuby ozbrojenými zločinci se stalo činností téměř beznadějnou, a v mnohých případech protizákonnou, protože oni sami vytvořili zákony na ochranu své činnosti.

— Souhlasím s vaším hodnocením, Holmesi, ale dovolte mi otázku, jak se jim to povedlo?

— Zde sehrály roli tři klíčové momenty: za prvé, všeobecná soustředěnost na realizaci nízkých sobeckých cílů a v důsledku toho přezíravý vztah k záležitostem celospolečenského a globálního měřítka; za druhé, organizace široké mezinárodní sítě tajných spolků a za třetí, vytvoření centrálních bank a s tím související vytvoření monopolu emise peněz, to znamená extrakce "hodnoty" téměř z ničeho, což je právem možné považovat za nejvíce ohromující akt černé magie v historii. Konkrétní mechanismy realizace toho plánu nikdy nepochopíte, Watsone, dokud dokonale neprostudujete teorie našeho velkého krajana Jonathana Swifta, a také ruské větve prastaré tradice stanovení člověčnosti (Lidskosti) na Zemi. Není v mých možnostech vás zde seznámit s plným obsahem takzvané "vyšší" sociologie, "vyšší" ekonomiky a politiky pro "vyvolené", protože na to by byly třeba roky práce, ačkoliv v normální společnosti by měly být neoddělitelnými komponentami základního vzdělání. Omezím se jen na konstatování tohoto smutného faktu a přistoupím k analýze problému, který nás zajímá.

Tak tedy, pro spáchání zločinu osobou, chybně se řadící k druhu "Homo sapiens" z rodu hominidů, je nutná přítomnost tří faktorů v osobě potenciálního zločince: 1) motivu, 2) fyzické a psychické možnosti ho realizovat, 3) absence morálních zábran a strachu před trestem, a v řadě případů také znemožnění ze strany společnosti alternativních linií chování, na což neradi vzpomínají evropští a američtí analytici kriminality, a co v minulosti přespříliš zdůrazňovali analytici zemí tzv. "socialistického bloku".

Výzkumníci-kriminalisté objevili statistiku, kterou jejich konzultanti biologové interpretovali jako nestejnorodost druhu "Homo sapiens" a existenci čtyř poddruhů, z nichž dva mají sklon k predátorskému chování a disponují mnohem většími předpoklady k antisociálnímu chování, včetně kriminální činnosti, než druhé dva. Jsou to velice zajímavé teorie, Watsone, ale v zájmu úspory času se jimi nyní nebudeme zabývat. Bude stačit analýza třech faktorů, vzpomenutých dříve. A nyní se pokuste sám zhodnotit přítomnost těchto komponent u předpokládaných "arabských teroristů".

Ocenil jsem Holmesův chytrý tah. Jde o to, že "arabské teroristy" jsem neznal jen z doslechu. Účastnil jsem se mise organizace "Lékaři bez hranic" v Afghánistánu poté, co tam vstoupila sovětská armáda. Tehdy moji přátelé obrátili pozornost na "náhodnou" shodu té události se stoletým výročím naší druhé neúspěšné kampaně tamtéž. Když mi tedy byla nabídnuta účast, nerozmýšlel jsem se a pro sebe si řekl — "To je osud!" Tím méně jsem se divil, když mě osud zpočátku zavál do tábora afghánských běženců v Pákistánu, a poté do záhadného a zároveň nebezpečného Afghánistánu. V tom kraji dalekém od romantiky jsem se velmi brzy zbavil iluzí mládí, a už nejen podle rodinného vyprávění jsem se seznámil s bojovníky islámu, které po 11.9. všichni začali nazývat "arabskými teroristy". Nicméně v Pákistánu i Afghánistánu jsem měl co do činění nejen v bojovníky islámu, ale i se zajatými raněnými Rusy. Ze začátku mě zjevně měli za agenta MI-6 a v mé přítomnosti obvykle zmlkli, ale velmi rychle, jakmile se přesvědčili že neumím rusky, začali něco mezi sebou probírat. Pokoušel jsem se pochopit skutečné příčiny té války, ve které bylo, jak se mi vždy zdálo, něco společného s válkou doby mého praděda, a začal jsem se učit ruský jazyk v naději, že Rusové, probírajíce své problémy, mi pomůžou lépe se zorientovat v situaci. Když se přesvědčili, že se nepokouším z nich vytáhnout jejich "vojenská tajemství", získal jsem jejich důvěru a ochotně mi pomáhali s osvojením jazyka, zároveň odpovídajíce na mé, podle jejich mínění podivné otázky. Z rozhovorů s nimi jsem pochopil, že ta válka byla nepochopitelná nejen pro takové jako já, kdo se jí přímo neúčastnil, ale i pro její přímé účastníky. A čím déle ta krvavá šílenost trvala, tím více jsem nabýval přesvědčení, že všichni, kteří se toho tím či oním způsobem účastní, jsou jen figurky v něčích mocných rukou, dělajících velkou politiku na krvi. Ve výsledku, když vypršel můj tříletý kontrakt a vrátil jsem se do Anglie, pocítil jsem ten pocit hoře a rozčarování, který sto let nazpět prožil i můj praděd. Kruh se uzavřel. Nechtěje více pokoušet osud, rozhodl jsem se ho obelstít. Zpočátku jsem zanechal lékařské praxe, která mi poskytovala prostředky pro živobytí, a hledal pomoc u svého koníčku ze studentských let — šachu, předpokládaje, že mi ta fantastická hra dovolí vyhnout se těm sociálním problémům, které klepaly na dveře zahnívající západní civilizace. K takovému smutnému závěru jsem došel ještě v Afghánistánu, maje už tehdy za to, že svět stojí na prahu třetí světové války — války Východu a Západu, války islámské a křesťanské civilizace. Ale bylo třeba za něco žít. Nejprve mi mí přátelé pomohli zařídit se v redakci časopisu "Chess Monthly", a když jsem se postavil na nohy, spolupracoval jsem s "British Chess Magazine". Poslední čtyři roky jsem téměř všechen volný čas trávil v internetovém magazínu "The Week in Chess", neboli jak sme mu všichni říkali — TWIC.

Vzpomínky na minulost občas dovolují najít určitou odpověď na vyslovenou otázku, ale cítil jsem, že v daném případě se ode mě odpověď neočekávala. Navíc, byl jsem přesvědčen, že Holmes je už připraven rozvinout téma účasti "arabských teroristů" v událostech 11. září.

— Těžko o tom něco říct, můj drahý příteli. Nezapomeňte, že jsem jen pokorným publicistou nikomu nepotřebného šachového materiálu.

— Nu což, jsem připraven vám pomoci, Watsone — přijal hru Holmes. — Bod první — motiv zločinu. Na první pohled je přítomnost takového motivu u "osob arabské národnosti" nepochybná, ale to jen na první, nejpovrchnější pohled. Američanů má plné zuby celý svět; jejich ambasády téměř v každé zemi se proměnily v miniaturní vojenské základny. Oficiální zdůvodnění: "USA jsou nenáviděny za jejich ochranu práv člověka, ideálů demokracie a osobní svobody" — je tak absurdní, jako celá americká propaganda. V takovém schématu si teoreticky "znepřátelit Američany" může každý, od Filipínce po Makedonce, a vyčlenit zde nějakou etnickou nebo náboženskou skupinu nemá opodstatnění. Spíše naopak, pokud někdo může zažívat pocity vděčnosti Američanům, budou to právě představitelé islámských extremistických hnutí, jako Kosovské osvobozenecké armády, afghánských Tálibů nebo čečenských bojovníků. Pohádky o tom, jak bin Ládin vyhlásil všemu americkému válku, zkresluje vlastní slogan starý 175 let: "Dobrý Američan — mrtvý Američan" — se hodí jen na vymývání mozků u (v duševní rovině) nejvíce degradovaných vrstev obyvatel. Mimochodem, před půlrokem byli tři představitelé OSN přivlečeni před soud za posílání výhružek americkým velvyslanectvím pod jménem bin Ládina. Je zřejmé, že pro někoho bylo už dávno velmi výhodné vytvářet a v jeho osobě podporovat obraz zločineckého génia ne nepodobný profesoru Moriartymu, aby bylo možné později na něj svalit vlastní špinavé činy.

Druhý bod — technické možnosti spáchání činu. Musíme je ihned zamítnout, pokud jde o tak dokonale naplánované akce jako útok na Washington a Pentagon a věže WTC v New-Yorku.

— Proč? — zeptal jsem se spíše pro podporu dialogu.

— Je to velmi jednoduché, můj drahý příteli: proto, že řídit operaci podobného měřítka z jeskyně v Afghánistánu, jak se nás pokoušejí přesvědčit západní rozvědčíci a televizní komentátoři, je naprosto nemožné, tím více, pokud máte "za zády" polovinu rozvědek planety. Srovnejte událost v USA se sebevražednými útoky Palestinců v Izraeli během poslední Intifády, — nejvíc, na co se zmohli ve svém nerovném boji s agresory, bylo odpálit na sobě ze zoufalství batoh se šrouby nebo najet autobusem do řady čekajících lidí. Ale to už se vztahuje k prolematice "bezalternativnosti" možností, o které jsem mluvil dříve.

— Ano, to vše je strašné, Holmesi, jsem nucen s vámi plně souhlasit. Rozdíl v úrovni organizace je velmi vysoký.

— Potom nám zbývá jen třetí bod: absence morálních zábran a strach před trestem. Jelikož řeč je o předpokládaných útocích "kamikadze", sama zmínka o strachu se zdá nemístná. Mimochodem, to slovo je vzato západními žurnalisty z japonského, nikoliv arabského slovníku, což vyvolává v paměti šedesát let staré události z Pearl Harboru. Navíc, ve svém prvním veřejném projevu po útocích je prezident USA Bush nazval "zbabělými/podlými útoky", a toto si Watsone dobře uložte do paměti, později se k tomu vrátíme.

Co se týká morálních zábran, jejich plnou absenci demonstrovala právě samotná vláda Spojených států ve světové historii víc než kdo jiný.. Stačí vzpomenout na barbarské kobercové bombardování německých měst během druhé světové války, cílené výlučně na likvidaci civilního obyvatelstva a mající na svědomí stovky tisíc lidských životů, atomové bomby, shozené na Hiroshimu a Nagasaki, které také nebyly vojenskými objekty, zkoušky chemických zbraní ve Vietnamu a zpopelnění celých vesnic se všemi obyvateli napalmem tamtéž, použití zbraní s ochuzeným uranem v Iráku a Srbsku, a tak dále. Obviňovat při tom nějaké mystické "islámské teroristy" z pohrdání lidskými životy, znamená stavět věci na hlavu. Četl jsem Korán a došel k závěru, že koránický islám je jedno z nejmírumilovnějších a nejlidštějších věroučení. Veškerá historie nicméně ukazuje, že celá staletí prakticky ve všech společnostech je činná ta stejná mezinárodní síla, která realizuje své špinavé záležitosti, schovávajíc se pod cizí vývěsky, přikrývajíc se cizími hesly, a proto historicky reálný islám také není pojištěn proti jejímu proniknutí do vedení plně blahodárně zaměřených občanských hnutí s cílem deformovat je pro dosažení vlastních cílů.

Nu a negramotní novináři a jimi vychovávané vlády Západu nejsou schopny rozlišit koránický islám od islámu historicky zformovaného, stejně jako nejsou schopni pochopit rozdíl mezi učením Krista a historicky zformovaným křesťanstvím.

— Plně s vámi souhlasím, Holmesi. Oficiální verze událostí, propagovaná masmédii, nevydrží žádnou kritiku, ale kdo je tedy skutečným viníkem té agrese? Sám fakt útoku snad neodmítáte?

V ten okamžik Holmes udělal jednu ze svých teatrálních pauz, ke kterým zdědil bezpochyby lásku po svém proslaveném pradědovi a, doslova dopředu si vychutnávaje účinek svých slov, pečlivě pronesl:

— Právě že odmítám.

Musím se přiznat, že pokud cílem mého přítele bylo šokovat mě neočekávaností a očividnou absurditou svého výroku tak, aby mě vyhodil z kolejí falešných vývodů podle obvyklých šablon, a přinutil mě myslet samostatně, pak toho bezpochyby dosáhl.

— Zajisté vtipkujete, Holmesi? — nenašel jsem žádnou lepší odpověď. Výraz mé tváře zjevně prozrazoval takové ohromení, že mi můj spolubesedník přispěchal na pomoc.

— Nebojte se, Watsone, nepřeřekl jsem se a nepokouším se vás vyvést z míry. Chápu, že pro vás nemůže být lehké sledovat chod mých myšlenek díky ohraničeným informacím, které máte k dispozici, a díky absence zvyku k jejich systematické analýze.

— Smilujte se, Holmesi, vždyť my všichni jsme to viděli vlastníma očima... Letadla, pasažéry-rukojmí, výbuchy, požáry, kolaps budov, tisíce obětí... — co může být reálnější než toto?

— Nu, například Godzilla nebo Tyrannosaurus Rex! — zčistajasna se Holmes rozesmál, vypouštěje při tom modré obláčky dýmu.

— Vy mě mystifikujete!

— Vůbec ne, příteli, mluvím naprosto vážně.

— Na jakých osnovách pronášíte podobné výroky?

— Těchto!, — ukázal Holmes na hromádku novin na sekretáři, kterou jsem večer neviděl.

Takový obrat v rozhovoru jsem už nečekal vůbec.

— Ale vždyť jste právě sám kritizoval novináře, mimochodem, naprosto oprávněně!

— Ach, můj milý příteli, vy patříte k té kouzelné kategorii lidí, jejichž čestnost hraničí s prostotou, a důvěřivost a otevřenost charakteru často působí jako ohraničenost a hloupost. Neříkám to vůbec proto, abych vás urazil, právě naopak, přijměte to jako kompliment. Bičem naší doby jsou naopak vaše opaky: jedinci drzí, povrchní a bez svědomí, jejichž výmluvnost až ukecanost se často chybně interpretuje jako erudice a rafinovanost intelektu. Mimochodem, promiňte, zdá se, že jsem se nechal unést od tématu. Tedy, Watsone, račte si všimnout, že žádný protimluv v mých slovech není. Potíž je v tom, že vy, podobně jako většina současných vzdělaných Evropanů a Američanů, jste se dávno smířil s proradností masmédií jako s nevyhnutelným zlem, nicméně, ani v nejmenším nepodezříváte, že tatáž masmédia mohou mít i nějaké další funkce, kromě systematického obelhávání našich nebohých spoluobčanů.

— Prosím vás, Holmesi, jaké další funkce mohou ještě mít?

— Například informativní. Ano, ano, nedivte se, sdělovací prostředky mohou být také využity pro rozšíření cílové, z hlediska řízení významné informace, jakkoliv paradoxně by to mohlo znít!

— Opravdu paradox!

— Pouze najít a přijmout ji na pozadí "šumu", vytvářeného pro masy, nemohou všichni, ale jen ti, komu je informace adresována, a také ti, kteří přesně vědí, co a kde konkrétně hledat.

— Nemáte snad na mysli žašifrované vzkazy v sekci reklam?

— Ty také. Ale nemyslete si, že musí být nutně zašifrované. Stačí použít určitá klíčová slova nebo čísla pro upoutání pozornosti adresáta a zavedení do textu množiny známých standartních obrazů. Zbytek je možné kompenzovat hrou slov, jinotajem — postupným budováním v textu toho, co se u filmových a divadelních režiséřů nazývá podtextem, a co někteří kritici nazývají "druhou smyslovou rovinou", která se obvykle při povrchním čtení neregistruje. Tvrdím vám, Watsone, že při umění vytvářet a číst druhou smyslovou rovinu některých textů může být účinek ohromující.

— Přiznám se, Holmesi, že stejně jako před chvíli vás úplně nechápu.

— Dobře, pokusím se to objasnit. Neobrátil jste pozornost na podivné opakování čísla 11 v kontextu těchto událostí?

— Jistě! To se v poslední době velmi probíralo; je zde skutečně velmi mnoho podivného: útok proběhl 11. dne 9. měsíce; to je 254. den v roce, suma cifer 2+5+4 dává 11; do konce roku zbývá rovných 111 dnů; první útok na věž WTC byl realizován uneseným letadlem společnosti American Airlines č. 11. Na jeho palubě se nacházelo 92 lidí, opět 9+2=11, včetně dvou pilotů, 9 členů posádky a 81 pasažérů. Nakonec, samotné budovy připomínají největší číslo 11 na světě s výškou 411 metrů, a mají 111 podlaží.

— Skvěle, Watsone! Přidejte k tomu, že i ve druhém letu United Airlines, který narazil do jižní věže, bylo 56 lidí, opět 5+6=11. Z tisku a sdělovacích prostředků je také známo, že pasažéři se pokoušeli volat na linku 911, což dává v sumě opět číslo 11. Vás to nepřivádí k ostražitosti, Watsone?

— Bezpochyby, všechny ty náhody jsou podivné a samozřejmě na mě udělaly silný, v určitém smyslu až mystický dojem. Pocity napovídají, že je to buďto projev tajemného Božího předurčení, nebo je to otisk něčího ďábelsky zvráceného rozumu, nějakého zločinného génia, nemajícího v historii obdoby, který si dovolil hodit rukavici samotné Prozřetelnosti, a daleko převyšujícího ve své arogantní domýšlivosti dokonce vámi vzpomenutého profesora Moriarty!

— Milý Watsone, trochu jste své hodnocení přehnal, není třeba urážet klasiky kriminálního žánru. Jistě, tyto kabalistické triky v mnohých vyvolávají ohromení (proto se také dělají), ale nic zvlášť moudrého v nich není — obyčejná aritmetická gymnastika.

— Pěkná gymnastika, tolik lidí zemřelo! — neudržel jsem se, — ale kdo podle vás Holmesi může stát za těmi monstrózními zločiny?

— Ke skutečnému počtu obětí se ještě vrátíme, zatím bych chtěl nasměrovat vaši pozornost, Watsone, na názor mého starého přítele z Oxfordu Šlomo ben Ami, který ještě nedávno plnil funkci ministra vnitřní bezpečnosti Izraele, člověka velmi chytrého. Takže, v jednom z nedávných interview prohlásil, že organizace útoků na WTC v USA je tak dokonalá, že za tím beze sporu stojí "Teroristická internacionála".

— Zjevně měl na mysli skupinu extremistických islámských organizací. Co je zde zvláštního, Holmesi, teď o nich přece mluví všichni?

— Nemám pochyby, že nejste jediný, kdo ho právě takto pochopil. Přitom ale, on si musí být dobře vědom kompletní absence spolehlivých zdrojů financování a koordinace dokonce mezi nemnohými propalestinskými radikálními skupinami, takovými jako Hamas, Hizballáh, Islámský džihád nebo Organizace pro osvobození Palestiny, aktivními jen v rámci velmi ohraničeného regionu. Hovořit zde o nějakých spojeních se Sendero Luminoso nebo Óm šinrikjó není na místě.

Také je dobré připomenout, že v Koránu není globální sociologická doktrína ve formě připravené k použití, jež by se podobala té, která se se železnou pravidelností v různých formách vyhlašuje v západní civilizaci minimálně posledních několik století: od kiplingovské "mise bílého člověka" do "Velké šachové desky" Zbigniewa Brzezinského. Navíc už více než jedno a půl století na naší planetě funguje dobře naolejovaná a hojně krmená mezinárodní síť teroristických organizací, představující více než sto států, a kromě toho i nese název "Internacionála".

— Proboha, Holmesi, snad nemyslíte trockisty? To je prostě směšné. Trocký už na tomto světě není 60 let. Na marxismus všichni zapomněli! — nevolky ze mě vystřelilo a vzápětí jsem litoval zbytečné ostrosti svého tónu. Můj druh jako odpověď jen skoro neznatelně zdvihl obočí a pevně se na mě podíval.

— Myslíte, Watsone?

Cítil jsem se velmi nepříjemně. Věděl jsem příliš o Sherlocku Holmesovi, abych ho podezříval z povrchnosti, ale tato jeho verze o možné účasti nějakých anonymních skupinek marxistů, žijících představami o světě, jež beznadějně zastaraly dřív než byli narozeni, ve zločinu století už vypadala příliš absurdně. Ať je to jak chce, spěchal jsem napravit svou netaktnost.

— Promiňte mi, drahý příteli, ale to, co nyní říkáte, je tak neobvyklé... prosím, pokračujte ve svých úvahách.

— Vůbec jsem se neurazil, Watsone. Váš údiv je pro mě velmi pochopitelný, ale mohu vás ujistit, že to, co uslyšíte nyní, vás ohromí ještě více.

— Slibuji, že vás nebudu přerušovat.

— Jak určitě víte, Watsone, I. komunistická internacionála byla vytvořena v našem městě s bezprostřední účastí Karla Marxe v roce 1864. Teoreticky, cílem vytvoření bylo koordinovat teroristickou ilegální činnost v Evropě, ale vzhledem k charakteru Marxe, jeho ambicióznosti a absenci jakýchkoliv organizačních schopností, efektivnost práce těch karbonářů byla nevelká. Velmi brzy osobní konflikt s Bakuninem, který otevřeně pohrdal tím fousatým buržujem, intrikánem a potomkem dvou rabínů, vedl k rozkolu v organizaci, a, protože většina jejich členů zjevně nebyla na straně Marxe, ten se rozhodl ji pro jistotu rozpustit.

Po smrti "vůdce světového proletariátu" jeho věrný druh Fridrich Engels založil v roce 1889 II. Internacionálu, sestávající už výlučně z marxistických skupinek, byť se schovávajících pod sociálně-demokratickými vyvěskami. I tito konspirátoři se zabývali především místním terorismem, vnitřním bojem o moc, sektářstvím a bojem o stranickou pokladnu. Díky vnitřním rozporům a zčásti i aktivitou mého praděda se druhá internacionála téměř rozpadla k okamžiku začátku světové války, a nezanechala by v historii větší stopu, než její předchůdkyně, pokud by nebylo ruské strany RSDRP (Ruská sociálně demokratická dělnická strana, p.p.), lépe řečeno jejího nejbojovnějšího křídla, vedeného schopným a tvůrčím marxistou Uljanovem, který vešel do historie pod jménem Lenin. Nebudu vás nudit popisem zákulisí organizace tragických události v Rusku počátku 20.století, Watsone; řeknu jen, trockisté, kteří se dostali k moci pod praporem bolševismu, populárního mezi pracující třídou Ruska, vytvořili v roce 1919 novou, III. Intenacionálu, která byla rozpuštěna osobním příkazem skutečného bolševika Stalina v roce 1943.

Zdálo by se, že světová buržoazie musí oslavovat, zbavena "přízraku komunismu" vypuštěného Marxem a obcházejícím Evropu skoro 100 let, ale to se nestalo. Kampaň boje proti kosmopolitům spuštěná Stalinem v SSSR přiměla jejich severoamerické patrony k obnovení Komunistické internacionály, z nějakého důvodu jmenující se nově "Socialistická internacionála", aby si občan nespojoval novou organizaci s hrůzami "komunistické" revoluce a vládou bolševismu. Proběhlo to v roce 1951 v Londýně; prosím vás, zapamatujte si toto datum, Watsone. Právě IV. internacionála byla povolána zastavit v Evropě šíření myšlenek bolševismu-stalinismu, které západní člověk dodnes nerozlišuje od marxismu-trockismu.

— Promiňte, Holmesi, ale stále vás úplně nechápu: chcete snad říct, že IV. internacionála byla vytvořena v roce 1951 vládami kapitalistických zemí v čele s USA?

— Pochopil jste mě naprosto přesně, Watsone. Ti, kdo se poslední čtyři tisíce let derou k světovládě, potřebovali zaplnit ideologické vákuum vytvořené porážkou hitlerovského nacionálního socialismu pro udržení politické kontroly nad masami a podpory iluze pluralistického modelu řízení. Všimněte si, že novopečená organizace vůbec nebyla fiktivní: jejími členy byly takové strany-lóže jako britští labouristé, francouzští socialisté nebo němečtí sociální demokraté, a od roku 1974 i italští socialisté. Mimochodem, jejím členem byla i sociálně-teroristická strana Salvadora Allende, zničená během puče generála Pinocheta, který začal zvláštní shodou náhod také 11.9., ale 1973. Jeho zatčení v Anglii a další soudní proces byl svého druhu msta buržoazním demokratům ze strany marxistů-trockistů, jejichž pozice ve světě v poslední době značně posílila. O vlivu poslední Internacionály svědčí také fakt její informační sítě, rozprostřené po celém světě. V jejím čele stojí jedno z vedoucích amerických periodik „The New York Times”, se kterým jsou solidární noviny jako "Le Mond", "Washington Post", "El Pais", "La Republica" a mnoho dalších. Do této globální informační sítě patří i vedoucí televizní kanály. Štáb organizace se nachází stále v Londýně, stejně jako před 137 lety.

— Ale jakto, že o ní skoro nic nevíme? Nevzpomínám si na žádné poznámky v tisku o kongresech tak mocné organizace. A vždyť ona musela právě oslavit své padesáté výročí!

— A ona ho také oslavila, příteli Watsone: na očích celému světu, s ohňostrojem a velkým množstvím kouře! Zároveň vzdala hold svým padlým chilským druhům (nezapomínejte, že stavba WTC začala v letech 72-73!), výrazně vydělávajíc na organizaci banketu a získávajíc nemalé politické dividendy pro své skryté i zjevné stoupence. Je vám to snad málo?

— Nechcete nakonec říct, Holmesi, že to Tony Blair... odpálil věže WTC?

— Není na místě dovádět řečené do absurdna, Watsone, ale věřte, že náš vlastní premiér má k organizátorům toho zločinného show mnohem blíže, než nějaký bin Ládin.

— To je velmi silný výrok, Holmesi! Hádám, že máte pádnější důkazy k jeho opodstatnění, než dosud uvedené myšlenkové konstrukce?

— Samozřejmě, příteli, samozřejmě... a nemálo.

Holmes se zvedl, došel ke starému sekretáři z červeného dřeva a vyndal z vrchního šuplíku štos papírů. Zatímco jimi netrpělivě listoval, na dálku se mi zdálo, že to byly kopie nějakých dopisů a článků z novin. Nakonec našel to, co hledal, přišel ke mě a dal mi několik listů: "Podívejte se Watsone třeba jen na toto." Poděkoval jsem mu a se zvědavostí se ponořil do čtení. Nahoře byla kopie článku nějakého Johna Kifnera z New York Times, byla nazvána tak květnatě a hloupě, jak je u yankees obvykle zvykem: "American Flight 11: A Plane Left Boston and Skimmed Over River and Mountain in a Deadly Detour". Možná v tom byl i úmysl autora, že unavený čtenář po přečtení titulku už nebude mít sílu číst jeho galimatyáš.

— Všimněte si data, Watsone — poradil mi Holmes.

— 13. 9. 2001 - přečetl jsem - A co je na něm tak zajímavého? Víte, že nejsem pověrčivý, milý Holmesi.

— Vy ne, ale nezapomínejte, že pro ty pány disponují čísla osobitým, magickým významem a číslo 13 je u nich nejoblíbenější. Copak jste se nikdy nesetkal s podobnými typy?

— Po pravdě, ne, neměl jsem to štěstí... i když počkejte, přece jen ano! Znal jsem jednoho takového člověka, stále všude vykřikoval, že mu číslo 13 nosí štěstí. Ale vy ho určitě neznáte.

— Vidíte, Watsone, není to tak jednoduché. Nezapomínejte, že tyhle noviny jsou propagandistická vlajková loď čtvrté internacionály. Čtětě pozorně.

Začal jsem číst. Stať byla nevelká a obzvláště roztěkaná. Vznikal dojem, že autor chtěl něco čtenáři sdělit, ale nedostávalo se mu výrazových prostředků, nebo byl nucen hovořit na veřejnosti o tom, o čem z nějakých příčin nemohl mluvit přímo, a proto se některé úryvky zdály úplně zbavené smyslu. Pokud by Holmes nenaléhal, nevěnoval bych textu žádnou pozornost. Uváděl mě už známá čísla o letu AA11: dva piloti, devět členů posádky a 81 cestujících — jistě, mnoho letušek, ale i letadlo nebylo malé — Boeing 767. Poměrně zvláštně vypadala následující pasáž:

"A seemingly everyday mixture: a television producer, some businessmen, a retired ballet dancer, an actress and photographer, a young man who had made a success in the new technology economy". Po pravdě řečeno, kontingent pasažerů vyjmenovaný v odstavci — producent, baletka, herečka, fotograf a úspěšný podnikatel v oblasti "nových technologií" — se mi navzdory tvrzení autora nezdál být běžným pro regulérní let: po mém hlubokému přesvědčení, televizní producenti už dávno létali vlastními letadly. Ale z druhé strany, řeč je o lince Boston - Los Angelese, jen sám Bůh ví, kdo tam obvykle létá.

Dále pan Kifner z nějakého důvodu považoval za nutné uvést časovou stopu letu od momentu vzletu do samotného, s dovolením, "dosažení místa určení", s uvedením množství číselných statistických údajů — jako by popisoval Tour de France, a ne tragickou smrt desítek lidí. Trochu neobvykle vypadaly podle autora i zbraně použité únosci: schované "mezi příslušenstvím k holení" nože a box cutters — jaký konkrétně předmět označovalo toto sousloví pro mě zůstalo záhadou. Vyšlo najevo, že snad hlavním zdrojem informací pro článek pana Kifnera byly noviny The Christian Science Monitor, které z nějakého důvodu byly více v kursu, co se týče okolností zločinu, než všechny ostatní. Následující odstavec s odkazem na ty noviny přitáhl mou pozornost, objasňujíc ďábelskou chytrost unosců, s pomocí které se jim podařilo přesvědčit piloty, aby jim přenechali řízení nad "živou raketou":

„Don’t do anything foolish; you won’t be hurt“, the newspaper reported that the hijacker said, quoting air controllers: „We have more planes. We have other planes“.

"Nedělejte hlouposti, a nic se vám nestane. Máme další letadla. Máme mnoho letadel."

Kdybych byl na místě pilotů, zmínka o dalších letadlech by mě neuklidnila, spíše varovala a přinutila dobře si rozmyslet, jestli přenechám kontrolu nad letadlem skupině maniaků. Protože ta fráze byla "náhodně" zachycena pozemními dispečery a okamžitě se přes televizní štáby rozšířila po celém světě, bylo by logické předpokládat, že jí byl "čtvrtou mocí" přisouzen význam, určený ne v tom okamžiku již mrtvým pilotům, ale někomu jinému. Ale komu? O tom v článku nebylo napsáno ani slovo.

Pokračoval jsem ve čtení. Autor se nespokojil s už dosaženým dramatickým efektem a pokračoval v tématu pasažérů. Herečka a fotograf se ukázali být toutéž osobou, konkrétně 53 letou vdovou herce Anthony Perkinse, známého z filmu Alfréda Hitchcocka "Psycho". Skutečně, cesty Boží jsou nevyzpytatelné! Další příklad toho, jak si sudba s člověkem zahrává, pokud, samozřejmě, nepředpokládáme, že někdo se rodí speciálně pro to, aby odehrál určitou roli a "udělal pohádku bylinou". Pohádku, mimochodem, temnou a špinavou. David Angell, producent televizní komedie "Frasier" se ženou Linn, baletka v důchodu jménem Puopollo, obchodník, specialisté v softwaru a hardwaru: Daniel Levin a Robert Hayes — shluk příjmení, čísel, asociací. Ke konci se pisálek rozhodl prásknout dveřmi a dopustil se dvou očividných lapsů: na začátku zjevně chybně uvedl výšku letadla před srážkou s WTC — 900 stop, zatímco úder byl do 90 patra 411 metrů vysoké budovy, to znamená určitě ne níže 1100 stop; potom nesprávně uvedl čas první srážky — místo 8:45 z nějakého důvodu uvedl 8:48.

— Co tedy říkáte, Watsone? — uslyšel jsem hlas mého přítele.

— Mnoho podivného, je uvedeno spoustu nepřesných i zjevně chybných údajů, stylem je to odpudivé; já bych takového novináře hned vyhnal z redakce.

— Nespěchejte se závěry, příteli, je to napsáno jedním z nejrespektovanějších a nejprofesionálnějších autorů vlajkové lodi mezinárodní žurnalistiky, stať byla převzata mnohými deníky s milionovými tirážemi po celém světě, se všemi zjevnými chybami. Něco zjevně uniklo vaší pozornosti.

— Možná, Holmesi; přiznám se, nebylo pro mě jednoduché soustředit se na ten text.

— Přečtěte si teď tohle, Watsone. Ze stejného vydání "New York Times" z 13. září. A další článek od stejného autora, Williama Glabersona, vyšel o den dříve.

Pokorně jsem následoval rady mého druha. Nemůžu říct, že by na mě pan Glaberson udělal větší dojem, než jeho kolega Kifner. Podobně zpřeházené uvádění faktů, slabý styl a jazyk, absence argumentace a posloupnosti. Nicméně, snažil jsem se být maximálně vnímavý, aby mi neuniklo nic důležitého. A zdá se, že tentokrát se mi to podařilo. Když jsem dočetl, mlčky jsem zvedl oči k Holmesovi — a ten okamžikě postřehl změnu mého rozpoložení.

— Vidím, Watsone, že jste téměř připraven souhlasit se mnou, a to jsem přitom ještě neotevřel skoro nic z dokumentů, které mám k dispozici. Mohl bych vám ukázat spoustu zajímavých materiálů z anglických, francouzských, italských, španělských, německých a ruských novin. Mám mnoho přátel po celém světě, a oni považují za svou povinnost držet mě v kursu ohledně posledních událostí. Svou reputací jsem zjevně zavázán v první řadě svému velkému předku.

— Holmesi, dovolte se zeptat, kdy se vám podařilo dobrat se v této záležitosti pravdy?

— Přiznám se, Watsone, že zpočátku jsem stejně jako vy měl pochybnosti: bylo jasné, že za akcí podobného měřítka stojí mimořádně mocné organizace, disponující mocí, materiálními prostředky, vybavené posledními technologiemi. Ale jaké konkrétně? První podezření se u mě vynořilo hned v úterý při shlédnutí přímých přenosů z Manhattanu: obrátil jste pozornost na ten efektní manévr, vykonaný pilotem druhého Boeingu 767, letu UA175 před srážkou s druhou věží? V tom obratu bylo cítit nejen mistrovství vzdušného esa, zjevně nedosažitelné pro teroristy, kteří měli jen několik hodin tréninku na trenažéru stroje tohoto typu. Je jasné, že nebylo v silách nováčka provést takový manévr a poté narazit v rychlosti více než 500 km/h přesně do centra věže široké 60 metrů při rozpětí křídel 47 metrů. To je jasné libovolnému autonadšenci, který se poprvé pokouší ve velké rychlostí projet úzkými vraty. Ale to ještě není to hlavní, Watsone. Byla v tom cítit estetická dokonalost choreografie, ano, ano, právě estetická dokonalost choreografie! Byla cítit ruka zkušeného scénáristy, režiséra i kameramana, kteří věděli dopředu, že jimi snímaný záznam bude posléze stokrát opakován před publikem miliard diváků! A potom ta nekonečná hollywoodská opakování z různých úhlů a pro každý vkus, téměř okamžitě, s panoramatickým efektem, s dramatickými efekty ve formě vylekaného anonymního očitého svědka, ale vždy v nezpomaleném záběru a ne příliš blízko, aby nebylo vidět některé nevhodné detaily. Velmi podivnou se mi zdála absence záchranných vrtulníků: vždyť budovy WTC stály více než hodinu po nárazu než spadly, a za tu dobu bylo možné organizovat operaci záchrany nešťastníků ve vrchních patrech. Je zřejmé, že někdo potřeboval, aby přeživších svědků toho, co se dělo uvnitř, zůstalo co nejméně.

Postupně začaly prosakovat první svědectví o počtu obětí; pravda, ne hned, protože z nejasných příčin byly zpočátku utajeny (a to v zemi, která se uchází o roli šampióna demokracie a svobody slova!), stejně jako spisky pasažérů letadel, což už bylo úplně absurdní. Odkazy na zvýšený takt amerických masmédií ohledně tragédie pro USA neslýchaného rozsahu můžou těžko někoho uspokojit. Všichni dobře vědí, jak yankees zbožňují katastrofy v přímém přenosu, vraždy, strádání a krev. Kdo jiný než Američané vymysleli válku v přímém přenosu, "televálku" na CNN s použitím ultramoderních zbraní, různých přesných a "chytrých" bomb a raket? A co je přitom zajímavé, Watsone: ve dvou budovách WTC obvykle pracovalo kolem 50 tisíc lidí, nepočítaje návštěvníky; podle očitých svědectví jich po nárazech jen málo opustilo budovy. Podle prvních předběžných odhadů musel být počet obětí desítky tisíc, a co vyšlo vzápětí najevo? Jak s oblibou říkával můj praděd, je velmi těžké najít černou kočku v tmavé místnosti, zvláště když tam není!

— Plně s vámi souhlasím, Holmesi, ta okolnost se mi zdá velmi podezřelá. Za týden bylo nalezeno všeho všudy kolem dvou set těl obětí nebo jejich částí, a identifikováno ne více než 30-40, což je samozřejmě znatelně méně než ty nejoptimističtější původní odhady. Mimochodem, zástupcům tisku i všem ostatním byl zakázán vstup do márnice pro přepočítání ostatků. Podle oficiální verze, aby "netraumatizovali veřejnost". Nyní žurnalisté vymysleli novou kategorii — „zmizelý beze stopy“, a jejich počet každý den roste. Jakoby ve WTC pracovali jen bezdomovci, kteří nikde nikomu nechybí.

— Watsone, obraťte prosím pozornost i na konkrétní číslo "zmizelých beze stopy": za deset dní po katastrofě jich bylo "přesně 5422". Po pravdě, přiznám se, že něco podobného jsem čekal: suma čísel je rovna 13, je jasně viditelná devítka, i ta jedenáctka je přítomna. Fantasmagorie pokračuje!

— Zvláštní! Ale řekněte, Holmesi, kdy vaše podezření přerostlo v jistotu?

— Poté, co vyšlo najevo, že skutečný počet obětí je řádově nižší než odhady, bylo logické předpokládat, že se v budovách nacházelo mnohem méně lidí, než obvykle. Pokud neuvažujeme o faktoru šťastné náhody, je možné dojít k závěru, že o připravovaném útoku věděli dopředu. A k tomuto závěru jsem také došel. Zahrnul jsem ho do pracovní verze. V dalším kroku bylo třeba určit možné motivy organizátorů a spolupachatelů. Takové údaje jsem měl k dispozici velmi rychle. Sami Američané bez odkladu ohlásili studování takzvaných prodejů akcií na krátko, to znamená jejich prodej s pozdějším zpětným nákupem při spoléhání na pokles ceny akcií v mezičase — zvláště akcií leteckých společností, které byly poškozené útoky. Analytik brokerské firmy "Teather a Greenwood" Richard Crossley zjistil: takové prodeje, přičemž v masovém měřítku, skutečně proběhly v době bezprostředně před "černým úterkem" a mnohonásobně převyšovaly normální objem prodejů na krátko. Dnes se k vyšetřování připojilo americké Cetrum pro cenné papíry (SEC), kompetentní finanční orgány Japonska, Německa, Francie, Švýcarska a Itálie. Pokud budou závěry Crossleyho oficiálně potvrzeny, nijak mne to neudiví. S ohledem na kolosální globální politické zájmy na tom zainteresované k tomu ale také nemusí dojít. Příliš mocné síly jsou zainteresovány v tom, aby pravdu o tragédii zaměnil ve vědomí lidí oficiální mýtus. Pro nás představuje zvláštní zájem už ten fakt, že hlavním nájemcem kanceláří WTC byla firma Morgan Stanley, která obývala celkem okolo 30 pater ve dvou budovách. Její spojení s internacionálou jsou obecně známé: firma J. Morgana financovala ještě Trockého s celou jeho bandou teroristů v období jejich přípravy na revoluci roku 1917 v Rusku.

Nicméně, Watsone, nehledě na přítomnost očividných a nezpochybnitelných ekonomických zájmů, ustupují před skutečně grandiózními geopolitickými perspektivami, které se otevírají pro určité zainteresované kruhy v USA díky tomuto "samostřílu". Získat pro sebe nepřítele tak hrozného a rozpýleného po celém světě jako je "mezinárodní terorismus" s islámským podtextem, který nevylučuje spolupráci s libovolným "darebáckým státem nebo národem", nebo jen "nepřítele mírumilovného amerického národa", o tom internacionalisté USA jen snili od okamžiku rozpadu SSSR. Nyní se jim sen splnil, a my stojíme na prahu další světové války "dobra se zlem"; to jest, z jedné strany, věčně pronásledovaného národa-mučedníka, oběti mezinárodního holocaustu v New Yorku a Washingtonu, — USA, a z druhé strany, sil zla, představených v první řadě zločinným géniem Usamou a následně — islámskými fundamentalisty, jednoduše muslimy, araby a nakonec libovolnými dalšími jedinci, skupinami a zeměmi, potenciálně "sympatizujícími s teroristy".

— A co sám Bush, vždyť on působil dojmem člověka, upřímně šokovaného tím, co se stalo; není snad i on na straně konspirátorů?

— Reakce Bushe je pochopitelná: ocitl se v situaci manžela v té tragické situaci, o které se právě manžel dovídá jako poslední. On bezpochyby kompletně opodstatněně vzal v úvahu tu znamenitou větu "teroristů": "Nedělejte hlouposti a nic se vám nestane. Máme další letadla." — ne nadarmo se okamžitě letí schovat na vojenské základně v Luisianě. Pravděpodobně si brzy ujasnil, čích rukou je to práce, a dokonce sebral odvahu charakterizovat útok jako "podlý čin". Ale pro mnohé to bylo ne tragické, ale velmi zábavné sledovat hlavu státu-supervelmoci běhající jako zajíc, před neznámo kým a nazývajícím přitom ty neznámé "zbabělci". Jeho slzy na tiskové konferenci také byly přirozené a svědčí o jeho skutečném strachu o vlastní bezpečnost. Pro každý případ, 12. září ho ještě jednou postrašili v tisku připomínkou osudů "lidmi oblíbených prezidentů" Kennedyho a Reagana. Mám kopii stati Johna Carlina z trockistických novin "El Pais" s titulkem "Raněný Američan". Mimochodem, nyní už se nejspíš dal dohromady, soudě po jeho vystoupení v kongresu 20. září, které velmi připomíná vystoupení Adolfa Hitlera v Norimberku 11. září 1935, a plně se sžil se svou novou rolí a úkoly před něj postavenými. Co myslíte, Watsone, co označuje jeho fráze, které kongres aplaudoval ve stoje: "Dnes si každý musí vybrat — buď je s Amerikou, nebo s teroristy!"

— Těžko říct, Holmesi.

— To je svého druhu poznávací znamení, známé celému světu od začátku 20. století jako heslo trockistů: "Kdo není s námi, je proti nám!" A pokud se nepletu, trockisté ho převzali z Bible.

— Jak to ale chápat, drahý Holmesi? Jako důkaz osobní oddanosti prezidenta spojených států trockistům?

— Ne tak přímočaře, Watsone. Bush to nejspíše sám nechápe, ale autoři jeho projevů takovým způsobem přísahají věrnost pánům IV. Internacionály.

— Mám ještě dvě otázky, Holmesi, pokud samozřejmě nebudete mít námitky.

— S radostí, Watsone.

— V článku z New York Times, který jste mi laskavě poskytl, se několikrát opakuje jedno a totéž slovo, které mi zůstává záhadou.

Holmes pohotově vzal do rukou tu samou kupku papírů, kterou jsem měl předtím já.

— Máte určitě na mysli druhý odstavec z článku pana Kifnera o letu AA11? — a začal číst nahlas:

„Capt. John Ogonowsky was at the controls, a 50-year-old veteran pilot who lived on a farm north of the city and was looking forward to a family picnic on the weekend.“

— Ano, právě tento. Jak jste to uhodl?

— Nu, to nebylo vůbec těžké, Watsone; a ocenil jste humor, spojený se jménem pilota a jeho věkem?

— Nemohl jsem na to neobrátit pozornost, tím spíše, po tom všem co jste mi řekl o čtvrté internacionále a o roce jejího založení. V článcích Glabersona se to také hemží podobnými odkazy. Dokonce jsem si přesně zapamatoval jméno a charakteristiky druhého pilota z letu UA175, který narazil do jižní věže: „Victor J. Saracini, 50, an experienced pilot who had been a Navy flier, was at the controls.“ Ještě jeden "zkušený padesátiletý pilot". A jeho let trval přesně 50 minut!

— Jednoduše úžasné, Watsone, máte velkolepou paměť a vašemu pozorovacímu talentu je možné jen závidět!

— Děkuji, Holmesi.

— Dvojice padesátiletých veteránů z americké civilní aviace skutečně dělá dojem; černý humor se těm internacionalistům, místy neodlišitelným od internacistů, musí nechat. První — John Ogonowsky — zajímavé, mimochodem pokud by se jeho příjmení objevilo v ruském tisku, tam by se nasmáli; druhý — vítěz nad saracény, a aby nebylo pochyb, jaký konkrétně, přidali prostřední písmeno "J", které bezpochyby poukazuje na juristy (právníky) a žurnalisty.

— Snad si nemyslíte, Watsone, že letadla byla prázdná?

— Někdy se to bezpochyby dozvíme, Watsone, ale... obrňte se trpělivostí. Zpět k tématu, vás pravděpodobně zaujalo slovo "piknik"?

— Ano, ono se v těch článcích vyskytuje třikrát a pokaždé naprosto není na místě. Zdá se mi, že je do něj vložen nějaký skrytý smysl.

— Watsone, vy jste prostě skvělý! Jsem rád, že jsem se ve vás nemýlil. Podívejte se tady na to — a s těmi slovy mi Holmes podal složený velký list papíru, rozměrem skoro jako novinová strana.

Byl to nějaký plán nebo nákres. Dlouze jsem hleděl na kontury nákresů a nápisů, jejichž smysl jsem při své znalosti ruštiny nechápal ihned, dokud mi zrak nepadl do pravého spodního rohu, kde byly malým písmem vyznačeny časy východu a západu slunce a délky dne. Nejspíš bych na to neobrátil pozornost, pokud by řádek nezačínal osudovým číslem - 8:45 - časem srážky prvního letadla s věží WTC. Tázavě jsem se podíval na Holmese.

— Ano, Watsone, správně jste pochopil, ten čas se "náhodně" shoduje s newyorským časem náletu prvního "kamikadze", Boeingu 747 s 92 lidmi na palubě. A přidal jsem k slovu "čas" upřesnění "newyorský" ne náhodou, protože následující číslo v kolonce — 16:37 taky "náhodou" téměř souhlasí s okamžikem prvního náletu, ale... v moskevském časovém pásmu (přesný čas — 16:45) a od toho okamžiku mohli diváci v Rusku sledovat vývoj událostí v New Yorku a Washingtonu. Pokud ponechat stranou "mystiku", pak na nákresu jsou uvedeny časy východu a západu slunce a délka dne (7:52) pro 20. leden pro severní šířku Moskvy či Petrohradu.

Když to dořekl, Holmes vzal tužku a rozmáchle napsal na list papíru "20.01", jak zapisují den v měsíci v Rusku.

— Pokud odebrat tečku mezi čísly, co podle vás Watsone to číslo označuje?

— Rok 2001! - pomalu jsem ze sebe dostal. - Ale co to vše znamená, drahý Holmesi? A odkud máte ten podivný nákres?

— Poslali mi ho spolu s dvěma podobnými z Ruska už v roce 1994. Všimněte si Watsone data doručení do Londýna, které je na poštovním razítku — 07.09.1994, a pokuste se zjistit, nebyla-li v ten den v Londýně nějaká zvláštní událost. V obálce byl kromě rébusu o třech částech, z nichž každá má ve svém názvu slovo "piknik", a kalendáře na rok 1994, ještě krátký text: "Drahý Holmesi. Se znalostí vaší vášně luštit záhady století, posíláme Vám "rébus tisíciletí" o třech částech. Doufáme, že přijde doba, kdy poskytnete váš profesionální výklad jeho smyslu. Ctitelé vašeho talentu." Zpětná adresa: Rusko, 190001, Petrohrad 911, Pčelovodu Viktoru Vladimiroviči. Sedm let jsem shromažďoval materiály a myslím, že jsem připraven poskytnout určité varianty výkladu.

Sherlock Holmes přede mnou rozvinul ještě dvě další podivné kresby.

— Jak vidíte, Watsone, koláž, kterou jste studoval, s podivným názvem "Post historický piknik" se objevila 17. srpna 1992 na třetí straně petrohradského týdeníku „Doba zvratů“ č. 33. Předcházely jí dvě neméně záhadné koláže, vytištěné ve dvou číslech stejného týdeníku „Doba zvratů“ z 24. června a 5. srpna 1991, pod názvy "Historický piknik" a "Obranný piknik".

Hledě na podivné koláže, pozorně jsem poslouchal Holmese, tuše, že mě brzy čeká vážná a zajímavá práce. Nikdy dříve jsme neprobírali nepsaná pravidla naší společné činnosti. Nechystal jsem se to dělat ani tentokrát, protože jsem byl jako vždy přesvědčen, že každá nová záležitost, do které se můj přítel pustil, je dobře prostudována jím samým. Navíc, zdálo se mi, že už dopředu zná odpovědi na otázky, vznikající během každého nového vyšetřování, a mě potřebuje jen proto, aby se přesvědčil o správnosti jím přijatého rozhodnutí. Něco mi ale říkalo, že tento případ bude zvláštní a tentokrát mě čeká něco více, než role sparring-partnera, na kterém si znamenitý detektiv a analytik ověřuje svůj um a řemeslo. Neočekávaně jako vždy, Holmes přerušil mé úvahy.

— Drahý Watsone, mohl byste mi objasnit, proč slovo "piknik" v článku z New York Times z 13. září přitáhlo vaši pozornost?

— Zdálo se mi, že to slovo z jedné strany vypadává z kontextu článku, napsaném o tak vážných věcech, a z druhé — nějakým nepolapitelným způsobem odpovídá jejich lehkovážnému stylu. Předpokládám, že ve slově "piknik" je skrytá nějaká mně neznámá dvojsmyslnost. No a poté, co jste mi ukázal tři ruské "pikniky" s tak zajímavými názvy, už nepochybuji, že trojité použití "pikniků" v New York Times zdaleka není náhoda. Ale co se za tím vším skrývá?

Mezitím Holmes, pozorně mě poslouchaje, vytahoval nějaké papíry ze složky, z níž předtím vytáhl "pikniky", a přehraboval se v nich.

— Ano, máte samozřejmě pravdu, Watsone, "pikniky" nejsou v "New York Times" z 13. září třikrát vzpomenuty náhodou. Ale pro pochopení, jak jsou spojeny s třemi ruskými "pikniky" z "Hodiny zvratů", musím něco objasnit nejenom vám, ale především sobě. Objasnit z oblasti, kterou jste vy nazval "mystikou", když jsme probírali podivné náhody spojené s číslem 11. Zde — nakonec našel hledaný papír — poslechněte si, Watsone, co na to téma říká nejčtenější spisovatel a básník v Rusku, A.S.Puškin:

„Um člověka není, lidově řečeno, prorok, ale hádající. Vidí celkový chod věcí a může z něho vyvodit hluboké předpoklady, často časem stvrzované. Avšak není schopný předvídat náhodu – mocný a okamžitý nástroj Prozřetelnosti“.

Mnozí na Západě považují Puškina za zvěstovatele světonázoru ruského národa, který příchodem tohoto génia na tento svět odpověděl na prozápadní reformy cara Petra Velikého. Myslím, že o tom psal ruský filosof Berdjajev. Nejste náhodou milý Watsone seznámen s jeho pracemi?

— Ne, Holmesi, Berdjajeva neznám, ale slyšel jsem o zvláštním přístupu k Puškinovi v Rusku a dokonce jsem se pokoušel číst některé jeho věci, bohužel ne v originále.

Holmes zjevně čekal pokračování puškinovského tématu a proto jsem se neudivil, když se mě zeptal, co přesně z Puškina jsem četl.

— Román ve verších "Evžen Oněgin" — pracně jsem se pokoušel vzpomenout na dojmy z přečtení, a nečekaje na Holmesovu otázku , pokračoval jsem:

— Pověst se mi tehdy zdála trochu táhlá, a místy dokonce nudná. Něčím mi to připomnělo román Jamese Joyce "Ulysses", který nějaký náš kritik minulého století nazval encyklopedií západního života. Háček je pravděpodobně v překladu — jsou to přeci jen verše.

— Bravo, Watsone! Pozorovací schopnost vám upřít nejde. Jde o to, že Puškin má jeden velmi přesný výrok, který podle mého vše vysvětluje: "Překladatelé jsou překážkami na cestě k osvícení (vzdělání)"¹. A jeden ruský kritik dokonce označil román ve verších, který se vám zdál nudný, za "encyklopedii ruského života". Nepamatujete si autora překladu, Watsone?

— Jak by ne, Holmesi, samozřejmě pamatuji. Známý šachista mi doporučil nejlepší překlad, z pera známého ruského spisovatele a básníka Nabokova, jehož rodiče emigrovali po revoluci z Ruska a on sám měl na Západě velký úspěch.

— Výborně, Watsone. Právě Nabokov se poté, co začal psát obstojné verše v angličtině, pokoušel pochopit, proč západní čtenáři nejsou schopni pochopit Puškina tak, jak ho chápou v Rusku. Stejně jako vy došel k závěru, že celá věc vězí v překladatelích, v jejich neschopnosti předat nepostižitelného ducha puškinské poezie, a proto se rozhodl dokázat, že je to v jazyce velkého Shakespearea možné. Jaký byl jeho údiv, když po dokončení překladu románu v doslovu napsal: "Zlatá klícka zůstala, ale ptáček uletěl". "Ptáček, který uletěl" je právě to, co nám zbývá pochopit ve světonázoru ruského národa. Vy se teď určitě divíte, Watsone, proč při rozkrývání příčin tragédie v New Yorku a Washingtonu věnuji tak mnoho pozornosti "slunci ruské poezie" — jak nazval Puškina jiný ruský spisovatel, na Západě velmi populární Dostojevský?

— Skutečně, milý Holmesi, zpočátku jsem byl poměrně udiven vaším zájmem o Puškina. Ale protože váš znám, předpokládal jsem, že jste pečlivě prostudoval vše, co je spojeno s tvorbou váženého ruského básníka, a zkušenost s vámi mi napovídá, že Holmes nic nedělá jen tak pro nic za nic. Proto se nebudu příliš divit, když se ukáže, že i Puškin má nějaký vztah k událostem 11. září.

— Tak tak, Watsone, i Puškin... - zamyšleně odpověděl Holmes. - Ale v tento okamžik vám to ještě nemůžu vysvětlit, Watsone. Co z Puškina jste ještě četl?

— Víc nic, - začal jsem dolovat v zákoutích své paměti, - ačkoliv, stop! Četl, ano, ano! — jistěže četl, ale v určitém smyslu z donucení.

— Zajímavé, kdo vás, můj milý Watsone, mohl přinutit číst Puškina?

— Okolnosti, Holmesi. Právě okolnosti. Možná si pamatujete, jak před deseti lety přijel do Londýna divadelní sbor s velmi těžce vyslovitelným názvem, něco jako "Marinki".

— Ano, Watsone, vzpomínám si — to bylo turné "Mariinského" divadla v Rusku velmi slavného ještě z předrevoluční doby, a velmi jsem tehdy litoval, že jsem se nedostal na jejich představení. Ale prosím, pokračujte, milý příteli, opravdu bych rád věděl, jaké okolnosti vás donutily, abyste si přečetl Puškina.

— Bylo to už po návratu z Afghánistánu, kdy jsem se bezúspěšně ucházel o přízeň jisté osoby, velké hudební nadšenkyně. Abych upoutal její pozornost, s ohromným úsilím jsem získal dva lístky na premiéru opery "Piková dáma". Věděl jsem, že všechny party budou v ruském jazyce, proto jsem se rozhodl seznámit se s Puškinovým příběhem předem. Zápletka se mi tehdy zdála mystická a konec hlavního hrdiny celkem smutný. Pamatuji si přesně, že podle zápletky příběhu se zbláznil, a proto, když napětí na scéně vrcholilo a má společnice očekávala tragické rozuzlení, já jsem ji, ve snaze demonstrovat jí své znalosti v oblasti, kde cítila svou absolutní převahu, začal konejšit v tom smyslu, aby si vydechla, že hrdina a hrdinka zůstanou naživu. Jaké bylo mé překvapení, když na scéně zaburácel publikem očekávaný výstřel. Moje dáma nedala najevo překvapení; pochopila, že její nešťastný nápadník je ignorant. Když jsem se jí pokoušel vysvětlit, že jsem četl Puškinovu povídku, s lítostí se na mě podívala a ukázala na program, kterým se ovívala jako vějířem: libreto opery bylo napsáno bratrem skladatele Čajkovského, který pravděpobně věděl lépe než sám Puškin, jak má hrdina "Pikové dámy" zakončit svůj život. Tím mé ucházení se o přízeň dámy, kterou jsem pro sebe nazval "pikovou", skončilo.

— Mějte za to, Watsone, že ne náhodou jste měl "veliké štěstí" ve vašem setkání s "Pikovou dámou", ve všech významech. Pamatujete si příčinu tragického konce Hermanna, jak zvali hlavního hrdinu?

— Pokud se nepletu, Holmesi, zahubila ho chorobná vášeň ke kartám a hazardu. Počkejte, vzpomněl jsem si! Hermann se pokoušel vyloudit nějaké tajemství u stařeny — na jakou kartu vsadit, aby bral bank.

— Ano, řeč tam je o hře "faraon", - začal Holmes a jakoby pro sebe dodal, - velmi zvláštní název karetní hry. Hermann získal ve snu tajemství třech karet, - pokračoval Holmes své vyprávění, a vyhrává velké peníze, když postupně sází na trojku, sedmičku a...

— Eso vyhrálo! - vykřikl jsem, téměř jako hrdina povídky, - ale co si pamatuju, místo esa mu padla "piková dáma". Začínám chápat, Holmesi, kde se bere váš zájem o Puškina. Znovu přeslovuté číslo 11, a znova tragédie, pravda, ne vesmírného měřítka².

— A teď se podívejte na toto, Watsone.

Holmes znovu otevřel "Posthistorický piknik" a ukázal na text na vršku kresby, napravo od něhož byla vidět ženská socha, a pod ní figura, mající vztah k starověkému Egyptu.

— Můžete to Watsone prosím přešíst?

— Mapa nějaké oblasti, - začal jsem, pomalu volíc slova překládaje titulek, provedený tučným písmem. Za ním byl text menším písmem:

"Hra v karty ... druhá nejoblíbenější činnost v naší zemi. První místo — revoluce. Revoluce míchají karty, ... hra se stává zajímavější, protože je bez pravidel. U karet je nejdůležitější pamatovat si, jaké už jsou ze hry. Připomínáme hráčům a revolucionÁřům, že tato karta je už bita."

To je přibližně, Holmesi, přesnější překlad bych mohl udělat jen se slovníkem.

Když jsem dočetl, se zvědavostí jsem se podíval na Holmese, dávaje všemi způsoby najevo, že jsem z té směsice máloco pochopil. Působilo to jako zpráva nebo instrukce. Ale od koho komu?

— Zcela sdílím váš údiv, Watsone, ale nečekejte ode mě upřesnění. Poslali mi překlad tohoto zvláštního textu, ale nyní vám ho ještě neukáži, v naději, že ho uděláte lépe, poté co se blíže seznámíte s rébusem. Prozatím chci jen obrátit vaši pozornost na množství jakoby mezi sebou nesvázáných událostí, které spojují slova s kořenem "pik": "pikniky" v Newyork Times, "pikniky" v "Hodině zvratů", "Piková dáma" u Puškina. Trochu přespříliš "pik", milý Watsone, pokud mít na paměti, že "náhoda" v chápání autora "Pikové dámy" je — mocná, okamžitá zbraň Prozřetelnosti, jejíž projevy v životě lidí je nemožné pochopit bez vnímání obecného chodu věcí?

Nyní je mi jasné jedno: stojí před námi úkol pochopení role číselné míry v tragických událostech "černého úterka"³. Snadných řešení nebude, příteli, nicméně mám za to, že společným úsilím můžeme uspět, pokud budeme disponovat i mírou trpělivosti. Zdá se mi, že pro rozšifrování posledního rébusu, který je, nakolik chápu, nějak spojen s tragédií v New Yorku a Washingtonu, musíme nejprve pochopit význam prvních dvou "pikniků", a proto bych chtěl, můj příteli, abyste v klidu popřemýšlel nad mnou shromážděným materiálem. Pokuste se ho pozorně prostudovat. Zde — podal mi svou složku — je kromě záhadných ruských "pikniků" i výběr různých zpráv z novin všech zemí světa. Předpokládám, že vám ty materiály pomohou zorientovat se v problémech, které čekají na své řešení.

Nedávno mě spolupracovník auditorské firmy "Ernst & Young", ve které v posledních letech pracuji jako konzultant, seznámil s jedním ruskojazyčným serverem na internetu. Jsou tam velmi zajímavé práce, z nichž některé na mou prosbu přeložili mí ruští přátelé, žijící v Londýně, do angličtiny. Pravda, stěžovali si na složitost překladu konkrétních míst, zvláště týkajících se bohoslovských témat. Ale dvě práce, podle mého velmi zajímavé, jsou na těch stránkách vyloženy v angličtině. Jejich vytištěné kopie jsou v té složce.

Promiňte, Watsone, ale dnes odlétám do Curychu v záležitostech firmy, o které jsem se zmínil. Možná, že poletím i do Španělska, kde je také filiálka té firmy, ale i ... mnoho lidí, kteří dobře znají historii trockismu. Občanská válka ve Španělsku je dílo trockistů. Ne náhodou proces proti Pinochetovi, který svým "pučem" překazil marxisticko-trockistické plány v Chile, vede soudce Baltasar Garzón ⁴  ze Španělska. Myslím, že cesta zabere dva-tři týdny a věřím, drahý Watsone, že po návratu od vás uslyším mnoho zajímavého.

Holmes mi potřásl rukou a chystal se už odejít, když se najednou zastavil, tak nějak zvláštně se na mě podíval a se záhadným úsměvem se zeptal.

— Mám k vám Watsone jeden dotaz jako k šachistovi: co vy si o tom všem myslíte?

Zpočátku jsem byl trochu zmatený, maje za to, že je to další Holmesova ironická narážka ohledně mé šachové vášně, a dokonce jsem mu chtěl odpovědět nějakým vtipem, rozšířeným mezi šachisty. Ale potom, když jsem spatřil výraz jeho tváře, zjistil jsem, že pohled mého druha je neobyčejně vážný a čeká neordinární odpověď.

— Gambit⁵ ... nějaký, - pomalu jsem pronesl první slova, která mi přišla na mysl, spojená s šachovou terminologií, -... může být, poslední gambit, - dodal jsem už sebejistěji - ano, poslední gambit druhého tisíciletí, které nás opouští.

— Velmi zajímavý závěr — doslova pro sebe si zamumlal Holmes.

Na jeho tváři už nebyl úsměv a pohled, zahleděný někam do dálky, doslova hledal nepolapitelné konečné rozhodnutí.

— A možná, že má doktor Watson pravdu? — neočekávaně zadal otázku někomu, kdo zde nebyl, a jakoby shrnoval dlouhý spor s neviditelnou třetí osobou, zakončil: — někdo, mající přímý vztah k otázkám globálního řízení, obětuje mnoho, aby získal výsledek, překračující nejbujnější fantazie současného lidstva.

Holmesův pohled se vrátil do reality a on se na mě znovu usmál svým téměř potutelným úsměvem.

— Výborně, Watsone. Náš nový výzkum bude probíhat pod krycím názvem "Poslední gambit". V mém notebooku se nahromadilo mnoho informací o této záležitosti a od této chvíle se soubor, do kterého zapisuji svá zjištění o ruských "piknicích", bude nazývat stejně — "Poslední gambit". Radím vám všechny vaše úvahy ohledně "pikniků" a také materiálů, které jsem vám nechal ve složce, také shromažďovat v jednom souboru.