Hodina Býka

Vědeckofantastický román, navazující na knihu Mlhovina v Andromedě, je dílem sovětského vědce, doktora biologických věd a předního spisovatele vědeckofantastické literatury. Formou popisu promítaného historického filmu mezi epilogem a prologem vypráví se školákům v daleké kosmické budoucnosti o někdejší expedici pozemšťanů, jež se v kosmické lodi Temný Plamen vydávají na planetu Tormans, kterou kdysi osídlili pozemští kosmonauti. Účastníci expedice pokoušejí poznat životní podmínky na planetě, narážejí však na odpor jejích vládců a za drastických okolností musí bojovat o vlastní život..

Základy sociologie: 1.4 Subjektivismus sociologického výzkumníka jako zdroj znalostí i chyb

V roce 1968 spatřil světlo světa román I. A. Jefremova (1907 – 1972) Hodina býka, který není mnohými uznáván jako dílo umělecké literatury, ale jako značný vklad do rozvoje sociologické vědy. Tento román však vyvolal nespokojenost ideologů ÚV KSSS (M. A. Suslova) a KGB (Ju. V. Andropova), kteří v něm uviděli „pomluvu sovětské reality“, takže bylo jeho další vydávání zakázáno. Účastnil se toho i tajemník ÚV KSSS P. N. Demičev. Po uplynutí desetiletí, již po pádu SSSR, když už byl P. N. Demičev v penzi, v roce 2002 v telefonickém rozhovoru s M. S. Listovovem řekl přibližně následující: «Jefremov byl veliký člověk. Pokud by ho nezakazovali, ale studovali, vyhnuli by se mnohým budoucím bědám» (http://noogen.2084.ru/Efremov.htm). — A co – kromě bezcharakternosti a slabošské podřízenosti korporativní disciplíně – bránilo tomu, aby Hodina býka nebyla zakazována, ale naopak se stala součástí výuky literatury na středních školách? – No, ono by bylo i dnes užitečné, zařadit tento román do školního programu výuky literatury… V podstatě se v případě I. A. Jefremova řídili receptem A. Galiče, a potom, když už bylo pozdě, tak museli přiznat svůj omyl. Jenže případ I. A. Jefremova není jediný: je pouze jedním z těch nejznámějších…

Poslední gambit: Část 3

• Nevím, jestli existuje překlad toho románu do angličtiny, ale měl byste vědět, že v Rusku se na jeho základě téměř třicet let formuje vnímání světa nejednoho pokolení. Pokud ne většiny mladých lidí, pak minimálně té nejvíce odpovědné a akceschopné části mládeže. V románě je řeč o poémě Danteho, který svou představivostí vytvořil temný obraz mnohostupňového inferna a objasnil do té doby jedině okultisty chápanou strašnou podstatu označení „inferno“ - jeho bezvýchodnost.
• Protože pojem inferno lépe než co jiného objasňuje podstatu rafinovaného fašismu, na jehož kořeny jsme obrátili pozornost v našem rozhovoru, pak se pokusím krátce vyložit určité podmínky toho, co velmi přesně zformuloval Ivan Antonovič Jefremov, — geolog, paleontolog, biolog a historik v jedné osobě. Za prvé, měl za to, že slovutný přirozený výběr v přírodě je jasným projevem infernálnosti, při kterém se evoluce posunuje jen v jednom hlavním směru – největší svobody, nezávislosti od vnějšího prostředí. Přitom probíhá množení nedozrálého, hypertrofie jednotvárnosti, jako písek na poušti, narušení unikálnosti a neopakovatelné drahocennosti neustálým opakováním. Proto, procházeje triliony transformací od neznámých mořských tvarů do myslícího organismu, život zvířat se miliardy let geologické historie nacházel v infernu.
• Za druhé, on spravedlivě předpokládal, že člověk, jako myslící bytost, upadl do dvojitého inferna – jak pro tělo, tak pro duši. Zpočátku se mu zdálo, že se zachraňuje od všech životních problémů útěkem do přírody. Tak vznikaly zkazky o prvotním ráji – biosférně-harmonické civilizaci neznající techniku, o návratu do níž dnes blouzní naši „zelení“. Inferno pro duši, to jsou prvotní instinkty, zajetí, ve kterém jedinec drží sám sebe v domnění, že si uchovává individuálnost, a ve skutečnosti se zastavuje ve svém rozvoji buď na živočišné úrovni, nebo na úrovni biorobota nebo démona, uzavíraje si tím cestu k Lidskosti. S rozvojem mocných státních aparátů moci a útlaku, s posílením nacionalismu, s pevně zavřenýma očima, začali vytvářet inferno i ve společnosti. Každý nedokonalý sociální systém usiluje o samoizolaci, ohrazuje se s cílem záštity své struktury od kontaktu s jinými systémy. Přirozeně že uchovat nedokonalé mohla jen „elita“ libovolné společnosti a za tím účelem ona především vytvářela segregaci pod libovolnými záminkami – nacionálními, religiozními, aby proměnila život svého národa v uzavřený infernální kruh, oddělila ho od ostatního světa. Proto infernálnost byla vždy dílem rukou „elitárních“ klanů. Ivan Antonovič varoval lidstvo, aby nedopustilo světovou vládu oligarchie – hlavního zdroje fašismu. Pokud se to stane, pak nad naší planetou zaklapne hrobový kryt plné bezvýchodnosti infernální existence pod botou absolutní moci, ozbrojené vší mocí strašných zbraní a neméně zabijácké vědy. A nikdo a nikdy pak nebude moci pomoct, protože bude nemožné opustit ten uzavřený kruh infernálnosti, ve kterém se jen zvířata a jejich druhy – bioroboti a démoni – budou objevovat na svět v slepém instinktu rozmnožování a zachování druhu.
• V tomto filosoficko-politickém románu, pane Holmesi, je místo, kde autor byť neupomíná Indii, ale mluví o kultuře, ve které lidé s jejich silnými city, pamětí a uměním chápat budoucnost si už uvědomili, že jako všichni pozemští živočichové jsou ke smrti odsouzeni od narození. A otázka pro ně stojí jen v čase naplnění a množství strádání, které připadne na jejich osud. A čím vyšší, čistší je jedinec, tím větší část strádání mu bude nadělena „štědrou“ přírodou a společenským bytím. A copak mezi 300 miliony „malých lidí“ Indie nejsou ti čistí a blahorodní, které „štědrá příroda“ a „společenské bytí“ už navždy obdarovala plnou mírou strádání, které oni sami, ani okolní společnost dokonce ani nevnímá? A kde je východ z tohoto reálného, a ne literárního inferna?